Dvě detektivní povídky, odevzdané letos do soutěže o Cenu Havrana - první s aktuálním tématem v oblasti umění a druhá detektivně-hororová:
Marie Pospíšilová
Hrůzný nález vědce (Liščí kauza)
Název může být vykládán dvojím způsobem - buď, že vědec učinil hrůzný nález anebo byl za hrůzných okolností nalezen. Bohužel to druhé je správně.
Je 29. března 2129 a policejní komisař František Liška dostal na stůl nový případ. Přestože žijeme v době elektroniky, stoly zde stále mají své místo, stejně jako u pračlověka v době kamenné. Něco se prostě nemění a je již ověřené věky. Tak nyní komisař Liška sedí za tím svým stolem a probírá se štosem papírů. Prozatím je to jen informace o nahlášení, vše je ale ještě na místě a čeká na příjezd detektiva. Snad to tam strážník zatím ohlídá, ale nelze stav prodlužovat.
Komisař Liška rychle sáhl do zásuvky, aby si vzal pro případ rychlého výjezdu na místo činu připravené rukavice. V běhu chodbou pootevřel řadu dveří a houkl na fotografa a několik kolegů, aby jej následovali. Mohl je zalarmovat i mikrofonem na svém stole a zmáčnutím potřebných knoflíků ke kontaktům, ale musel by vše zapnout a čekat, než začne pracovat. Technika vyžaduje svůj čas a není radno na ni spěchat. Pak se ráda zasekne. Proto radši volil tento dost archaický způsob. Soudní lékař snad už také dostal informaci a bude na místě.
Od strážníků přišla zpráva o jednom mrtvém těle, ale ještě i něco dalšího - o nějaké zvláštní situaci na místě. Nikdo tomu moc nerozumněl a komisař si vůbec nedovedl představit, co jej tak může čekat. Jen věděl, že se má jednat o byt jakéhosi věhlasného vědce, který za své zvláštní úspěchy na poli vědy sklidil četná ocenění. Komisař měl jen povšechné povědomí, samozřejmě ještě neměl čas se na nic podrobněji podívat. Teď s kolegy uháněl k místu činu či neštěstí.
Strážníci brzy ráno byt násilím otevřeli na základě ohlášení, že vědce řadu dní nikdo neviděl a z bytu byl cítit divný zápach. To bylo nahlášeno nejen sousedy, ale informoval o tom i detektor na chodbě domu. Bylo zde tedy nebezpečí z prodlení.
Před dveřmi bytu skutečně narazili na strážníka, hlídajícího zabezpečené místo. "Tak co se tu stalo?"- obrátil se na něj komisař František Liška.
"Pozor, pane komisaři, ještě raději počkejte. Dva strážníci jeli pro nějaké mačety, aby se tam dalo pohodlněji projít. Sice jsme se dostali až k mrtvému tělu, ale bylo to velmi náročné. Je tam moc rostlin - mnoho lián, jsou všude a úplně vyplňují byt. Naprostá džungle."
Komisař, následovaný kolegy, se tedy zastavil před bytem a jal se luštit vizitku na dveřích: "Frank Fox". A tu si i ve spojení se strážníkovými slovy vzpomněl: "Á, to bude asi Foxova liána. Kdysi jsem o tom četl. Frank Fox dostal nějaké ceny za objevení velmi užitečných alkaloidů v této liánovité rostlině."
A obracel se ke kolegům s dalšími slovy: "Rostlinné alkaloidy nemusí totiž být jen účinnými jedy, jak o nich psala Agatha Christie a svými znalostmi rostlinných alkaloidů v tom směru omračovala četné vědce v oboru. A vzpomínám si, že snad právě její detektivní literatura přiměla Foxe věnovat se tomu. A rozvinul různé formy velmi užitečného využití těchto alkaloidů, obsažených konkrétně v dané liáně, kerá byla podle Foxe nazvána.”
Konečně dorazili strážníci, vyzbrojení potřebným nářadím a intenzivně se dali do práce na přípravě prostředí pro práci kriminalistů. Společně s nimi na svou příležitost čekal i soudní lékař. Brzy se pak i on společně s komisařem dostal k tělu. Naskytl se jim ale opravdu bizarní pohled. Uprostřed neprostupné spleti rostlinných úponků leželo tělo uznávaného vědce. Tělo bylo vidět jen díky usilovné práci strážníků s mačetami. Ostatní zařízení místnosti už takové štěstí nemělo. A jen při obrovské snaze a zaostření očí na konkrétní místa do stran se dalo tušit, že jsme asi v pracovně, jejíž stěny pokrývají regály s knihami. Tělo leželo vedle stolu a na hlavě byla jasně viditelná krvavá rána. Pleť zemřelého byla neuvěřitelně zsinalá, jakoby bylo tělo bez krve, ale nebyly tu žádné krvavé kaluže, že by se tato zsinalost dala vykládat vykrvácením. Vysoké velmi štíhlé tělo neuvěřitelně bledé barvy v obličeji působilo až děsivým dojmem, jako by se policisté ocitli ve světě upírů a nikoliv lidských bytostí.
To vše prolétlo hlavou komisaři Františku Liškovi, když už zaslechl hlasitě deklamovaná zjistění soudního lékaře, což nebylo určeno jen pro ukojení zvědavosti kriminalistů, ale především pro záznam diktafonu soudního lékaře: “Na temeni hlavy je jasná rána, způsobená něčím s ostrou hranou. Smrt nastala už déle něž před 24 hodinami, blíže bude možné určit až po pitvě.”
“Takže se domníváte, že smrt způsobil úder do hlavy?” zeptal se komisař.
“Zatím to tak vypadá, nic jiného zde na místě nevidím.” Odpověděl lékař.
“A co ta divná bledost?” pokračoval v dotazech komisař.
“Ano, ta je podezřelá. Mohla by být vysvětlována různě - momentální zdravotní indispozicí - tedy myslím ještě před smrtí, dále otravou, udušením. Ale v tuto chvíli opravdu víc nemohu říct, vymýšlel bych si. Snad víc budu vědět po pitvě. Ale musím konstatovat, že tak hororové prostředí s mrtvolou jsem ještě za své kariéry neviděl.”
S tím se komisař Liška byl nucen ztotožnit.
Když se kriminalisté svými pracovními elektromobily vrátili do kanceláře, komisař Liška rozváděl své uváhy, aby dle nich mohl rozdělit úkoly a vést další vyšetřování:
“Co je tedy nyní třeba: podívat se v pracovně profesora Foxe po počítačích a zjistit, čím se nyní přesně zabýval a zda jeho práce někomu vadila, prostě, zda měl nějaké nepřátele. Dále je třeba zjistit něco o té šílené rostlině - Foxově liáně, čím je užitečná a k čemu se užívá a jak je možné, že se u profesora Foxe tak rozbujela a zda to bylo plánověné anebo nedopatření. V podstatě v tuto chvíli je to vše nejdůležitější a je třeba, aby se do toho pustili všichni a dáme to pak dohromady.”
Policie u profesora Foxe skutečně našla několik počítačů a také externích disků, které si odnesla k sobě a začala je analyzovat. Kriminalisté se především dopátrali řady profesorových článků, z nichž se mnohé dozvěděli.
Profesor Fox hledal v rostlinách určité alkaloidy, které by pomohly v přesnějším určování stáří zkoumané reálie. V mnohých oblastech je to stále úskalí, které schází právě i kriminalistům. Neustále se setkávají s potřebou přesného určení stáří, což především, čím je předmět mladší, tak se hůř určuje, někde pak vůbec nelze. V podstatě profesora Foxe dle jeho článků inpirovala nejvíc oblast falz obrazů, tedy něco co od sametové revoluce, tedy již přibližně jedno sto čtyřicet let tolik trápí kriminalisty. Tehdy po tzv. sametové revoluci se náhle v “nově svobodné” střední Evropě otevřel trh s uměním, přicházející s novými nebývalými zisky pro obchodníky v této oblasti a ti vymysleli nový trend pro zbohatlíky z jiných oblastí podnikání, neorientující se v umění a tím jejich snadné oběti a nazvali to “invensticí do umění”. V Čechách pro ten účel bylo vyzdviženo několik osobností tzv. české moderny, jejichž díla začala dosahovat v aukčním prodeji astronomických cen a prodejci přesvědčovali kupce, že kupovat tato díla je vhodná “investice do umění”. Samozřejmě že brzy počet originálních děl nepostačoval a prodejci pro ten účel začali chystat falza. Nekvalitní falza mohla být snadno rozpoznána, avšak objevovala se i velmi kvalitní, která neměla žádné chyby, dle nichž by byla odhalena a vzhledem k nepříliš časově vzdálenému vzniku originálů nebyly chemické a jiné technologické průzkumy děl tolik průkazné. Světově uznávaný hlavní konzervátor švédských královských uměleckých sbírek František Makeš, malíř a restaurátor českého původu, přišel na počátku 3. tisíciletí se svou teorií s využitím mořských měkkýšů, o níž tehdy prohlašoval, že je jediná, která s jistotou určí tato falza. Byla to tedy metoda, založená na využití přírodního materiálu. Proto byl profesor Fox přesvědčen, že lze-li pro takový průzkum využít mořských živočichů, jejichž dostupnost je pro Středoevropana mizivá, pak určitě by bylo možné podobné látky najít v mnohem rozšířenějším rostlinném světě. Proto začal hledat využitelné alkaloidy v rostlinách, až přišel na svou liánu, která byla po něm pak nazvána a která obsahuje vhodné alkaloidy ve velmi koncentrovaném množství. Objevil ji kdesi až v jižní Americe a přivezl si odtud několik rostlin ke zkoumání a namnožení. To je výhoda oproti mořským měkkýšům, že rostliny se dají v podstatě pěstovat všude.
To byl tedy jeden směr pátrání - vytěžení profesorových článků, čím se zabýval, výsledky jeho vědecké práce. A nyní bylo tedy na kriminalistech najít, komu mohla práce profesora Foxe vadit, kdo se jej chtěl zbavit. Zda se ho třeba pro jeho výzkum někdo obával?
A logicky se tedy naskýtala oblast umění a obchodu s uměním, tedy s obrazy. Že by se ho chtěl zbavit některý obchodník s obrazy nebo autor falz anebo podplatitelný znalec umění?
Samozřejmě, že komisaře Františka Lišku ihned napadlo prozkoumat e-mailovou korespondenci profesora Franka Foxe, zda se s někým nepřel nebo mu dokonce někdo nevyhrožoval. Takže tím zaúkoloval několik svých kolegů. A ukázalo se, že profesorova komunikace v daném tématu byla opravdu živá. Intenzivně si vyměňoval názory zejména se třemi lidmi, kteří se jmenovali Francois Renard, Francisco Zorro a Franz Fuchs. Studiem jejich korespondence se kriminalisté dopátrali, že Francois Renard byl francouzský malíř a znalec umění, Francisco Zorro španělský malíř a Franz Fuchs německý znalec umění. Takže vše to byly osoby nanejvýš kompetentní v daném tématu, který profesora zaměstnával a také je z toho patrné, jak byl kosmopolitní.
I když komunikace byla často dost bouřlivá, nedalo se říct, že by někdo vyloženě vyhrožoval či projevoval otevřenou nevraživost. Proto komisař Liška směřoval další vyšetřování na vyhledávání co nejvíce informací k daným osobám, a to hlavně na internetu. To se tedy vše točilo kolem obrazů a falz obrazů, ale dál komisař Liška narazil i na zmínky o právě před sto lety zemřelé doktorce Rosemarii Maceškové, která již tehdy za svého života se vyjadřovala skepticky, ba vyloženě kriticky k onomu fenoménu “investice do umění.” Liška přišel na její články, jak vše kritizuje jako účelový podvod na kupcích, protože už dle jednoduché logické úvahy je naprostý nesmysl mít za pozitivní finančnický krok vkládat peníze do něčeho, co je právě v oceňování na vrcholu nebo dokonce uměle předražené. Nemůže to být výhodná investice pro kupce, ale naopak jen pro prodejce, který prodá za vrcholovou cenu, kterou za obraz kupec stěží už někdy jindy dostane. Psala o tom, že díla vybraných umělců české moderny byla tehdy nadhodnocena, což vůbec neodpovídá realitě - a skutečně od její smrti uplynulých sto let to dokládá. Dnes jsou kupci umění již vzdělanější a poučenější a stále víc kupují díla současných malířů, která teprve mají budoucnost s možným růstem hodnoty, což je skutečná investice do umění a odpadlo to, co tolik bujelo před sto a více lety, kdy trh zaplavilo množství falz, která měla doplnit požadavek kupců na díla pouze několika prodejci uměle vyzdvihovaných tvůrců. Kriminalisté se stále ještě dosud někdy musí potýkat s dědictvím této nešťastné doby. Tak i u tohoto mordu vědce je nutné pátrat po někom, kdo se obával Foxových odhalení podvodů s uměním.
V té souvislosti byly objeveny články o španělském malíři Franciscu Zorrovi - a ty pro něj nevypadaly vůbec dobře. Byl podezřelý z malby falz, řada takových obrazů u něj byla zabavena a on strávil několik měsíců ve vazbě, která mu byla dokonce pro pokus o útěk prodloužena. Nebyl tak šikovný jako jeho jmenovec - snad původně španělský šlechtic, proslavený svými skutky v americké Kalifornii v 19. století. Jeho to však bylo přízvisko, které dostal podle šelmy, považované za bystrou, hbitou a chytrou, až vychytralou. Ale nakonec se nepodařilo přinést soudci takové důkazy, aby byl malíř odsouzený. Byl zde právě ten problém, který se snažil profesor Fox vyřešit. Zorrem namalované obrazy byly v každém případě vysoce kvalitní a stáří se zase tolik nelišilo od stáří originálů, aby důkazy byly průkazné. Komisař Liška položil jeho materiály navrch se slovy: “Ten by tedy měl důvod se profesora Foxe zbavit”.
Jenže, jak se ukázalo, zdaleka nebyl sám. Dále byla nalezena řada článků o Francois Renardovi, francouzském malíři a znalci. Rovněž se ocitl před soudem, ale nedalo se mu nic dokázat. Byl obviněný, že vědomě potvrzoval falza jako originály. Uměl však soudci vše věrohodně zdůvodnit a s každou námitkou se vypořádal. Byl jasně dalším přejícím si, aby profesor Fox nemohl pokračovat ve svých výzkumech a dovést je do konce k dokonalému využití v tomto oboru.
Avšak nejdramatičtější konverzaci měl profesor Frank Fox s německým znalcem umění Franzem Fuchsem. K němu nebyly nalezeny žádné články, avšak e-mailová korespondence byla opravdu zajímavá. Kupodivu mu profesor Fox vytýkal pravý opak - tedy, že vše šmahem označuje za falza. Takže by se Franz Fuchs naopak mohl obávat, aby Frank Fox se svými objevy neukončil jeho vzkvétající kariéru “bijce falzifikátorů”, na níž se evidentně v posledních letech Fuchs orientoval. A k tomu byly nalezeny nějaké zmínky, že toto jeho “řádění” bylo z více stran kritizováno a profesoru Foxovi se zjevně také nelíbilo. Takže i Franz Fuchs byl podezřelý.
Jak si tedy vybrat mezi třemi podezřelými - Franciscem Zorro, Froncois Renardem a Franzem Fuchsem? Anebo je vše ještě úplně jinak?
A jak je to s tou rostlinou - Foxovou liánou? Jak je možné, že byla tak rozbujelá? A co pak ta divná bledost mrtvého, jakoby bez krve, ale bez větších ztrát krve?
Komisaři Liškovi se dostaly do rukou i články profesora Foxe o jeho liáně. Je to skutečně bujná rostlina, kterou je třeba pravidelně stříhat, aby nekontrolovaně nebujela a vše nezarostla. Takže její rozbujelost v profesorově pracovně šlo vysvětlit i tím, že od své smrti nemohl rostlinu přistřihovat a zdá se, že skutečně během velmi krátké doby tato rostlina umí tolik rozbujet. I když čas od smrti byl opravdu velmi krátký pro takový růst rostliny. Takže přeci jen určitý otazník zde zůstával. Komisař Liška nad tím pokyvoval hlavou a pod vousy si drmolil, že to by se mu tak chtělo, neustále stříhat nějakou kytku.
Mezitím komisař František Liška navázal kontakt s kolegy ve Španělsku, Francii a Německu se žádostí, aby vyslechli tři podezřelé osoby. Poslal jim své dotazy na každého z nich a doufal, že po jejich zodpovězení podezřelými bude chytřejší.
Avšak největším překvapením byla pitevní zpráva, kterou komisař Liška dostal. Ukázalo se, že jediné viditelné zranění nebylo smrtelným. Rána na hlavě nejspíš způsobila určitou ztrátu vědomí vědce, ale nikoliv smrt. Dále v ráně byly nalezeny drobné částečky, které nebyly z nějaké vražedné zbraně, nýbrž z hrany stolu, vedle nějž mrtvola ležela. Že by tedy pan profesor upadl hlavou na hranu stolu, pak v bezvědomí zůstal vedle něj ležet, ale proč by umíral? Nejspíš by se po určité chvíli probral a normálně vstal... Ze zprávy soudního lékaře bylo patrné, že netrpěl nějakou nemocí, která by v danou chvíli měla přivodit smrt. Před smrtí měl být vcelku zdráv.
Ze všech těch otazníků byl komisař Liška dost zmatený a rozladěný. Šel se pořádně navečeřet a poté byl schopen se nad věcí znovu zamyslet a řekl si, že to chce pořádně prostudovat aktuální profesorův počítač, co v posledních dnech svého života dělal, na čem přesně pracoval.
Kolegyně komisaře Lišky se mezitím zahloubala do studia rostliny a přicházela s novými poznatky:
“Františku, zjistila jsem zajímavé věci. V souvislosti s tím množstvím rostliny ve Foxově bytě jsem si vzpomněla na to, že vždycky jsem si myslela, že spát v místnosti s hodně rostlinami není právě moc zdravé, že v noci berou člověku kyslík. Pak ale jsem se dočetla, že to je nesmysl, že rostliny kystlík člověku v noci neberou, naopak likvidují některé škodliviny. Jenže pozor! Foxova liana je něco jiného! Je to patrně tím jejím atypickým složením. Musí se právě striktně udržovat v určité velikosti, určitém množství, aby nebyla pro člověka škodlivá. Ale ve větším množství je to jinak. Pak skutečně ubírá v místnosti kyslík a může dojít až k udušení”.
“Jenže víme, že Fox ji pravidelně stříhal, tohle určitě věděl. A vypadá to, že rostlina narostla až po jeho smrti, nikoliv před ní, že by ji způsobila.”
Tedy zjištění kolegyně byla zajímavá, ale zatím k ničemu zásadnímu nevedla. A komisař František Liška byl opět na mrtvém bodě. Sice ještě čekal na vytěžení svých otázek u tří podezřelých, ale moc v úspěch nevěřil. Připadalo mu celkem nepravděpodobné, že by kvůli tomu sem cestovali, o čemž nebyly žádné doklady, že by někdo z nich podobnou cestu podnikal. A šlo by vraždu uskutečnit na dálku? Byla to tedy také určitá možnost, kterou si Liška v hlavě probíral. Ale k ničemu stále nedošel.
A tak trávil čas nad posledním nejaktuálnějším Foxovým počítačem, probíral se jím a přemýšlel. Zprvu v e-mailové korespondenci četl jen to, co se týkalo konverzace s podezřelými osobami. Ale postupně přecházel k tomu, že četl vše. A v posledním měsíci před smrtí vědce to byla nejčastěji konverzace s redakcí jakéhosi vědeckého časopisu v Anglii, kde od něj chtěli článek a to velmi usilovně. Stále častěji pak článek urgovali, že potřebují uzavřít číslo. Fox jim odpovídal, že nedělá nic jiného a intenzivně pracuje na článku a pak až přesně patrně v den smrti článek do redakce odeslal. Bylo to úplné drama. Profesor patrně nechtěl něco zanedbat a měl v úmyslu uvést v článku všechna svá zjištění. Zdá se, že poslední měsíc života vůbec nikam nevycházel a jen intenzivně psal.
Komisař František Liška stále nad případem přemýšlel, až se rozhodl svolat poradu na místě, kde ke všemu došlo - tedy ve Foxově bytě, a to nejen s kolegy, ale i soudním lékařem.
Poradu zahájil tím, že se obrátil na soudního lékaře hned s řadou dotazů: “Zjistil jste, že rána na hlavě nebyla smrtelná, dále že byla způsobena hranou stolu, vedle nějž mrtvý ležel. Dále, že tímto zraněním byl nejspíš omráčen, takže dle toho by se po určité době probral. Co mohlo způsobit, že se neprobral? A vůbec proč upadl hlavou na hranu stolu? Udělalo se mu nevolno, ale z jaké příčiny? Dále - ukázal se už důvod té nepřirozené bledosti? A co jeho dýchací cesty? Takže předpokládám, že na jeho těle nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo přítomnosti jakékoliv druhé osoby?”
Soudní lékař si dělal poznámky. Jinak by to ani nešlo. Kdo by si mohl smršť otázek zapamatovat?
“Přesně tak, pane komisaři. Dýchací cesty bylo to jediné na mrtvém, co prodělalo fatální změnu. Jenže s tou nepřítomností další osoby, která je zjevná z naprosto nepoškozeného vzhledu mrtvého - tedy necháme-li stranou ránu na hlavě, si to nedovedu vysvětlit. Ale vaše kolegyně mne mezitím již informovala o svých zjištěních z působení Foxovy liány, což je přesně ono, čím by poškození dýchacích cest mohlo být vysvětlitelné.”
“Ano.” Vstoupil do závěrů komisař Liška, který chtěl přinést své poznatky o Foxově zaneprázdněnosti během posledního měsíce. “Proto jsem rád, že jste tady všichni pohromadě a můžete každý svým zjištěním vnést do celé záležitosti světlo. Studiem Foxova počítače jsem totiž zjistil, že poslední měsíc intenzivně psal článek pro anglický vědecký časopis. Domnívám se tedy, že možná zapomněl na vše ostatní, tedy i na nutnou péči o Foxovu liánu a ta během onoho měsíce přespříliš rozbujela a spotřebovávala kyslík v místnosti. Profesor to do odeslání svého článku nestačil zaregistrovat. Snad si to uvědomil až ve chvíli, kdy nedostatekem kyslíku zavrávoral a spadl hlavou na hranu stolu, což mu způsobilo ztrátu vědomí, během níž rostlina dál bujela a dál ubírala kyslík v místnosti, až se muž zcela udusil rostlinou, nesoucí po něm jméno.”
A komisař Liška pronesl závěr vyšetřování: “Není třeba vždy za těžko vysvětlitelnou smrtí hned vidět zločin.” Když tu mu oči sklouzly na regál s knihami hned u vchodu do mísnosti a povšiml si něčeho, čemu dosud nikdo nevěnoval pozornost. Jak na regálu, tak na hřbetech knih v něm byly drobné zaschlé kapičky. Byly plastické a to vyvolalo v Liškovi vzpomínku. Přesně něco takového už viděl a to v jednom obchodě se starožitnostmi, provozovaném silným kuřákem, který se jmenoval Frano Lisica. Tenkrát vyjádřil obavy, zda kouření majitele nebude mít záporné následky na vystavené obrazy. Chorvatský majitel se usmál a pochlubil se Liškovi, že sám vynalezl složení spreje, který se aplikuje na obraz a uchrání ho před zápornými důsledky kouření, což je výrazné hnědnutí laků a barev, které pak leckdy už ani nelze restaurátorsky odstranit. Komisař si na obchodníka vzpomněl již s články doktorky Rosemarie Maceškové, neboť Lisica se mu svěřil, že se inspiroval jejím textem, kde psala o svém kolegovi, silném kuřákovi, který již mnohem dříve něco podobného vymyslel, avšak brzy pak zemřel na rakovinu a jeho vynález se proto nerozšířil. Liška si pamatoval i Lisicovu připomínku toxické povahy spreje a že je postřik třeba dělat venku v otevřeném prostoru. Obsahuje terpentín, včelí vosk, ale ještě další těkavé látky a při aplikaci v místnosti by mohlo dojít k otravě.
Liška pak brzy zjistil, že Fox nedávno “zkazil” Lisicovi velký obchod, kdy musel kupci vrátit jeho peníze a nyní dalším obchodem chtěl Lisica získat ztracené peníze zpět, ale dozvěděl se o úmyslu kupce dát obraz před koupí k průzkumu Foxovi.
“Nemohl jsem si dovolit prodej neuskutečnit po těch ztrátách, musel jsem je nějak doplnit”, hájil se Lisica, když byl usvědčen, že právě v den, kdy Fox odeslal napsaný článek a přistoupil by k průzkumu obrazu, jej navštívil a zvýšil svým sprejem už tak rostlinou způsobenou toxičnost prostředí. Ostatně Liška našel Lisicu i na záznamu kamer z chodby domu, kde byl Fox zavražděn. Předtím jej na záznamech neidentifikoval, až když si na něj vzpomněl v souvislosti s jeho sprejem na ochranu obrazů před kouřem. Takže přeci jen zločin “mezi vychytralými liškami”!
Marie Pospíšilová
Potomci - Klopítalka pod Vyšehradem
Vůbec si nedovedu představit, jak jsem se tam ocitla. Ale dříve to i bylo možné, někdy jsem se chovala nevyspytatelně a místa mně nebyla tolik cizí. Bylo to ještě za života rodičů, kteří tehdy bydleli nahoře, ve vinohradském bytě. Já jsem sice bydlela poněkud dál na Zahradním Městě, ale svět jsem po svém narození pod nedalekým Vyšehradem začala poznávat téměř za rohem v Jaromírově ulici č. 39, kde jsme první léta bydleli v bytě ve druhém poschodí s arkýřem do ulice u dědy a babičky z maminčiny strany.
Vesměs celý život nestíhám, co mám v úmyslu, tak i tehdy pozdě večer za tmy jsem byla ještě kdesi u nešťastného chátrajícího Vyšehradského nádraží, přičemž jsem tatínkovi slíbila, že se setkám s pratetou z jeho strany, tedy jednou z četných sester babičky, v jejímž bytě jsem bydlela. Byla jsem tedy dost rozrušená, že jsem už dávno měla být úplně jinde, za tmy jsem klopítala po chodníku právě v oblouku mírné zatáčky, když jsem slyšela, že blízko za mnou přibrzdilo auto. Zastavila jsem se a ohlédla a sledovala, jak z auta vystoupili nějací lidé a z okraje silnice sbírali jakýsi fragment plastiky. Vypadalo to jako velká noha - jako mužská noha v kalhotách, patinovaný kov. Před chvílí jsem šla kolem a nic jsem tam neviděla, možná, že jim to vypadlo z auta až když zastavili a neopatrně otevřeli dveře. Ale člověk si nikdy nemůže být zcela jistý, zda si něčeho neopomněl všimnout.
Muži honem plastiku strkali do auta, ale ukázalo se, že se tak zmateně chovají kvůli mně, když mne zahlédli. Jeden z nich na mne s cizím přízvukem zavolat: “Paní doktorka Rosemarie Macešková? Promiňte, jste prosím paní doktorka Macešková?”
Překvapili mne a také mne zajímal fragment plastiky, který vezli v autě. Odložila jsem tašku s kabelkou na zem a udělala jsem pár kroků k nim. Bylo skutečně už pozdě a ulice byla zcela opuštěná. Muži mi vysvětlili, že plastiku kdesi našli vyhozenou a potřebovali by se o ní něco dozvědět, přičemž dostali informaci, že by se měli obrátit na mne.
Po chvíli mne napadlo otočit se směrem ke své kabelce a tašce a s hrůzou jsem zjistila, že na místě, kde jsem je položila, nic není. Byla to ještě předmobilní doba, takže jsem se načerno tramvají dostala k rodičům a až odtud telefonovala policii. Vedle ztráty dokladů a klíčů bylo docela nebezpečné, že se možná nepovolaní dozvěděli adresu mého bydliště a jiné důležité údaje.
Je to jako zlý sen, něco, co nás budí ze spánku, že během okamžiku přijdeme o všechny doklady a ty nejpotřebnější věci.
Byla to navíc obrovská záhada - neviděla jsem projít nikoho, kdo by mohl mé věci sebrat. Ovšem pro policii jsem měla velmi důležité svědectví, neboť se ukázalo, že plastiku ti lidé nenašli, ale ukradli z jakési výstavy moderního umění. A bylo zajímavé, co jsem se o plastice dočetla. Měl to být pouhý fragment plastiky, ale nesoucí signaturu Augusta Rodina. Bylo to považované za obrovský objev dosud neznámé Rodinovy plastiky. Hodnota tedy byla mimořádná, i pouze tohoto fragmentu. Co pak kdyby se našel zbytek plastiky?
Od té doby mne pronásledují úzkostné sny o ztrátě mé kabelky. Když se pak člověk náhle probudí, v první chvíli si není jistý, zda to byl opět sen anebo skutečnost. A to i po letech, kdy mezitím zemřeli jak rodiče, tak dokonce i bratr, přestože dle lékařské diagnózy jsem měla jako první zemřít já a to na fatální nemoc kardiomyopatii, na níž zemřel vedle jiných nejslavnější filmový představitel Sherlocka Holmese Jeremy Brett.
Tak jsem se takto už osamocená jednou uprostřed noci náhle probudila ve svém domě, zděděném po stejnojmenné pratetě, v němž jsem konečně získala solidní bydlení. A měla jsem dojem, že mne vyrušila jakási rána z přízemí pode mnou. Chvíli jsem dál ležela a poslouchala a opět znovu jsem slyšela ránu, jako by někdo uděřil do okenního skla. Ano, toho se mohl člověk obávat. Okna byla to jediné, co jsem změnila na domě. Prateta zde měla krásně tvarovaná historická okna, která však byla velmi nepraktická. Proto jsem je nechala vyměnit za eurookna a myslela jsem na bezpečnost, když všechna okna v přízemí dostala nerozbitná skla. V té souvislosti jsem si vzpomněla, jak hned po revoluci tehdy přední pražský starožitník potřeboval vždy pravidelně jednou za měsíc peníze na splátku úvěru a najímal si opakovaně zloděje a poté požadoval peníze od pojišťovny. Jenže tito lidé byli jen někdy úspěšní. Pamatuji se, jak do výlohy s nerozbitným sklem železnou rourou zloděj udělal jen otvor o velikosti průměru roury, kterou se mu nepodařilo nic vyndat. Nápadná pravidelnost krádeží zlobila kriminalisty z Bartolomějské a žádali ode mne spolupráci pro ukončení tohoto řádění.
To vše mi rychle prolétlo hlavou, zatímco jsem slézala z postele, abych se opatrně šla dolů podívat. Sešla jsem do přízemí k velkému oknu do malého ateliéru, které jsem našla v pořádku. Ale viděla jsem zahradou k bráně běžící temnou postavu. Patrně nebyl vyzbrojen potřebným předmětem k udělání otvoru v nerozbitném skle.
Několik dnů poté jsem spěchala na kontrolu do nemocnice, kde jsem měla být přesně v určitou hodinu. Svítilo slunce, tak kocour Rudlík Neruda se dožadoval vypuštění na zahradu, aby prošel svůj rajón. Proto jsem mu nechala pootevřené dveře na terasu, aby se mohl kdykoliv do svého pokojíku vrátit, ale samozřejmě jsem zamkla dveře z pokojíku do přízemní haly. Nebyla zima, takže Rudlík nejspíš dobu mé nepřítomnosti stejně stráví na zahradě. Když jsem tak vše zabezpečila, rychle jsem se dala na cestu, abych v nemocnici byla včas. Vyjela jsem nahoru na starou silnici, jejíž původní význam jako hlavní spojnice mezi Prahou a Strakonicemi byl již půlstoletí pryč a rozhlížela jsem se, abych dala případným autům přednost. Po krátké etapě úplného odstavení komunikace novou výstavbou opět získala bohaté využití. Vpravo na zastávce autobusu jsem uviděla stát auto s rozsvícenými světly, jakoby na něco čekalo. Musela jsem však už spěchat, tak jsem zahnula doleva, abych se za chvíli dostala na novou Strakonickou silnici, směrem na Prahu. Vše jsem v nemocnici v pořádku vyřídila a spěchala jsem opět domů, abych své zvířectvo nenechala zbytečně samotné. Ale čekalo mne překvapení. Mnou zamčené dveře z pokojíku do haly měly rozbitou horní tabuli skla - byly to inteiérové dveře, takže sklo neměly nerozbitné a kdosi otvorem sáhl dovnitř a otočil dózickým klíčem v zámku a dveře si otevřel. Začala jsem se rychle rozhlížet, co mohlo zmizet, co nežádoucí návštěvník mohl hledat. Kupodivu jsem obrazy nacházela na svých místech, i když velké množství jich scházelo - ale už z dřívějška, kdy byly zcizeny jinými a běží k tomu několik trestních a soudních kauz. Nově jsem nic nenalézala. Ale v prvním poschodí byly vyházené papíry ze skříňky, kde mám uložené všechny důležité dokumenty k domu, autu a vůbec ke všemu. Těžko bych mohla zjistit, zda něco chybí. Bylo tam toho mnoho a sama jsem mezi papíry vždy dlouho hledala, když jsem potřebovala něco najít.
Policii jsem samozřejmě zavolala, aby záležitost zdokumentovala. Ale nešlo moc podnikat, když nikdo netušil, zda bylo něco z domu odneseno.
V noci se mi pak zdál zvlášť výpravný sen, v němž jsem se setkala s tatínkem. Stává se mi to často, takže už dávno moc dobře vím, že setkání ve snu s někým, zejména blízkým, kdo je už po smrti a rozmlouvání s ním, znamená, že nám daná osoba posílá pomoc - třeba v podobě peněz, že dostaneme nějaké peníze nebo, že nám dá radu v nějaké důležité věci, která nás právě trápí. Tatínek mi ve snu říkal něco hrozně divného, čemu jsem vůbec nerozumněla, bylo to přibližně toto: “Rozárko dívala ses v poslední době do katastru nemovitostí?” Už i ve snu mne to vyděsilo, protože jsem se déle nedívala na naši nemovitost v katastru, kde nyní bydlím, v domě po pratetě, která tady v roce 1927 přivítala Sherlocka Holmese a dokonce se tady i setkal Holmes s Poirotem, což je jediné jejich setkání, které mi bylo známé.
Probudila jsem se ze sna a stále jsem byla vyděšená. Takže mi to nedalo, abych si na internetu nevyhledala nahlížení do katastru nemovitostí - a šla jsem shora - a v pořádku jsem četla, vlastnické právo, že má PhDr. Rosemarie Macešková, vše souhlasilo. Ale dole jsem najednou uviděla drobným červeným písmem nový vklad “V”, tedy běžící záznam a četla jsem, že objekt je postižen změnou právního vztahu. “Tak to je ono, na co mne tatínek upozorňoval”, uvažovala jsem a rozklikla jsem si označení vkladu a otevřel se mi záznam, že se jedná o vztah mezi PhDr. Rosemarií Maceškovou a “Help the descendants of the famous” - tedy “Pomoc potomkům slavných”. Chtěla jsem si společnost vygooglovat, ale nic jsem nenašla, patrně je zahraniční. Netušila jsem, co to je zač a kdo je za tím. Ale neváhala jsem a hned jsem připravila podání k odeslání datovou schránkou - žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem jsem odeslala na Okresní soud Praha-západ. Zároveň jsem připravila i trestní podání a to odeslala na Krajské ředitelství policie Středočeského kraje. Abych měla potřebný doklad pro zajištění nemovitosti na katastru, následující den jsem zajela k soudu s vytištěným exemplářem žaloby a nechala ji jej orazítkovat a napsat, pod jakým číslem jednacím byla žaloba přijata datovou schránkou. Na poště mi vytvořili ověřenou konverzi podání a to jsem poslala datovou schránkou na katastr nemovitostí, kde na tom základě byla k nemovitosti vložena Poznámka spornosti, zaručující, že nikdo nesmí s nemovitostí nakládat - tedy zatím běžela 20tidenní lhůta zamplombování vkladem neznámé společnosti a poté bude ihned vložena má poznámka - až bude na místě vlastnictví napsána daná společnost a já budu jen Poznámka spornosti. Jí jsem si zajistila klid a je na policii a soudu, aby zjistili, co to je za společnost a jak se k mé nemovitosti dostala.
O víkendu jsem pak měla návštěvu. Přijel můj mnohaletý dobrý známý akademický malíř a restaurátor se svou přítelkyní a tentokrát mi udělal radost, že nezapomněl s sebou vzít jak detektor kovů, tak i velký magnet, o což jsem jej dlouho žádala. Samozřejmě najít poklad by se hodilo, ale budeme-li se držet při zemi, tak bych chtěla najít alespoň část obrovského množství železných háčků, které věším kvůli ptákům na stromy a na ně zavěšuji krmítka nebo přímo jídlo.Vždycky spadnou a už je nevidím, musí tady být tedy spousty železa. Můj známý vybalil detektor a začal s ním obcházet zahradu, vždy něco písklo, sehnul se a sebral háček a to se opakovalo stále, až přišel k místu, kde detektor začal intenzívně pískat a žádný háček tam nebyl. Pro zajímavost vyndal i velký magnet a ten se chytil země a nechtěl se pustit. “Tedy, paní doktorko, tady máte určitě ten poklad!” Donesla jsem dva rýče, které jsem měla hned za skleníkem. Můj známý začal intenzivně hloubit jámu a pískání zesilovalo, takže to byl správný směr. “Podívejte, paní doktorko, tam je snad nějaká plastika!”
A skutečně se mezi hlínou začala objevovat ruka, pak i druhá, také se odkryla hlava, ale plastika měla zřejmě jen jednu nohu. Ale jakmile jsem jedinou nohu plastiky uviděla - obří noha v mužských kalhotách, vzpomněla jsem si na fragment, který kdysi v noci ti neznámí lidé nakládali do auta. Nepochybně nohy patřily k sobě. Ihned se mi také samozřejmě vybavilo, že fragment měl na sobě signaturu francouzského sochaře, řekli bychom svým významem novodobého Michelangela, Augusta Rodina.
Plastiku jsem očistila, abych ji mohla nafotit. A fotografie jsem poslala e-mailem do Musée Rodin v Paříži. Téměř obratem jsem dostala odpověď, že se s největší pravděpodobností jedná o ztracenou plastiku jednoho z původních návrhů pomníku Honoré de Balzaca. Měl to být pouze návrh, s nímž autor nebyl spokojen, proto víc odlitků nevzniklo, pouze jeden zkušební. Plastika byla ještě dost realistická, spisovatel byl oblečený v civilním oděvu, reálně vykresleném. Později se sochař víc orientoval na duchovní stránku a postavu zobrazil jako sloupový monument, nahoře zakončený Balzacovou hlavou, která jej identifikovala. Tím byl autor teprve spokojen, zobrazením duchovní velikosti do nebes čnícího génia. Odlitek této konečné verze byl čtyři roky po svém vzniku v roce 1902 přivezen do Prahy na výstavu v nově otevřeném pavilónu Spolku výtvarných umělců Mánes Pod Kinskou. Od té doby zůstal v Praze a je v majetku Národní galerie. Na zahradě vykopaný návrh nedosahuje obřích rozměrů tří metrů výšky, jakou má konečná verze, ale je rovněž v mírně nadživotní velikosti. Proto se mi tenkrát fragment nohy zdál být tak obrovský.
Zajímavé ale bylo, co dál mi z Musée Rodin napsali. Tento ztracený odlitek měl být v roce 1902 poslaný do Prahy zároveň s konečnou verzí plastiky. Údajně cestou došlo k jeho poškození. S bednou dělníci neopatrně manipulovali a spadla jim z velké výšky a ulomila se jedna noha. Proto odlitek staršího návrhu nebyl vystaven a byl někde prozatímně uložen. Mezitím se starostmi kolem výstavy se na poškozený odlitek pozapomnělo a poté se už nedohledal. Pracovníci Musée Rodin se po odlitku sháněli, komunikovali s českými institucemi, ale nic nezjistili. Napsali doslova: “Jakoby se plastika do země propadla.”
Když jsem to četla, pomyslela jsem si, že ani netuší, jak jsou blízko pravdy - a to dokonce do země na mé zahradě, tedy nyní už mé jen dle mého přesvědčení, úředně v majetku jakési společnosti s názvem Help the descendants of the famous. Ale jak a kdy se tam dostala? Nemohlo to být ve zcela nedávných letech, kdy v domě na zahradě již stále bydlím. Muselo to být někdy dříve, když určitou dobu nebyl dům trvale obydlen. A proč si kdo vybral právě toto místo? A jakým způsobem si chtěl plastiku vyzvednout?
Přestože jsem na neznámou společnost, o níž jsem do zápisu v katastru nemovitostí neměla ani tušení, podala trestní oznámení i žalobu k soudu, chodily mi s určitou pravidelností zastrašující výzvy od nového majitele nemovitosti, že do určitého termínu se mám vystěhovat, spolu se svými mobilními věcmi. Určený termín vždy proběhl a pak mi přišla nová výzva s dalším termínem. Výzvy byly napsány špatnou češtinou, jakoby překládanou na překladači Googlu a podepsány vždy “James M.” a někdy byl připojený ještě podpis ”Cartwright H.”
Když jsem četla “James M.”, nic mne nenapadalo, ale když pak byl připojený ještě podpis “Cartwright H.”, hned jsem si vzpomněla, odkud neobvyklé jméno Cartwright znám. “Nohsled”, jak hocha tohoto jména ve svém dopise Sherlocku Holmesovi nazval doktor John Watson, když se domníval, že mladý hoch je vyslán neznámým, aby jej sledoval. Až při setkání s Holmsem se ukázalo, že si jej Holmes s sebou přivezl na devonshirská blata jako poslíčka, když jej objevil v jedné doručovatelské firmě v Londýně.
To byla jen zajímavá zjištění ohledně společnosti, která se pokoušela mne okrást o zděděnou nemovitost, v níž bydlím. Ale nevysvětlovalo to nic k plastice, kde se Rodinova socha vzala na mé zahradě. Jak jsem již uvedla, musela zde být zakopaná jedině někdy před lety, když v mezidobí po smrti pratety a než já jsem zde začala trvale bydlet, nebyla nemovitost plně obydlena. Také jsem si samozřejmě vzpomněla na ony zloděje, co cpali fragment sochy do auta. Nesouvisí to s nimi?
Ale jak jsem tak měla plnou hlavu starostí, tak jednoho dne jsem dostala do datové schránky zprávu od Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, že zadrželi osoby, podezřelé z krádeže plastiky a jejího zakopání na mé zahradě a že bude třeba, abych se dostavila na služebnu policie v Mníšku pod Brdy, že mi tam přijedou položit ještě doplňující dotazy, aby na podezřelé a již i obviněné mohla být podána obžaloba a aby stanuli před trestním soudem.
Přijela jsem na služebnu do Mníšku, což mám jen asi čtyři kilometry. Dostavil se komisař z Prahy a jeden z místních policistů byl svědkem mého dovyslechnutí. Komisař přede mne rozložil tři fota mužů, zda je poznávám, ale žádného z nich jsem neznala. Vysvětlila jsem, že je možné, že třeba některý z nich byl oním nočním vetřelcem, ale viděla jsem jej z dálky a zezadu. Byly to údajně všechno “známé firmy”, měly toho již hodně v trestním rejstříku a to právě hlavně zde v okolí. Tak si policisté vše sepsali a odjela jsem opět domů. Brzy pak policie případ uzavřela, krádež a uschování Rodinovy plastiky připsala k množství jiných krádeží zadržených osob, kde se to v tom množství v podstatě ztratilo a připadalo mi, že zloději si ani vše dobře nepamatují, ale také že souhlasili s připsáním plastiky Augusta Rodina, protože ani moc netušili, kdo tento sochařský velikán byl. Kdyby to tušili, rozmysleli by se ke krádeži tak rychle hlásit, protože tím podstatně vzostla hodnota součtu jimi zcizeného majetku a hrozil vyšší trest.
Po čase mne překvapil nový záznam o řízení v katastru nemovitostí, týkající se již nového majitele - anglicky se jmenující společnosti. Bylo to předběžné opatření, vydané Okresním soudem Praha-západ, že nesmí být někým jiným než majitelem nemovitosti manipulováno s čímkoliv nalezeném na pozemku. Z toho bylo patrné, že se jedná o cizince, kteří dobře neznají naše zákony, protože jakýkoliv nález v zemi, přestože na vlastním pozemku, nemůže být nikým přisvojen, ale musí být odevzdán státu a nálezce může očekávat jen určité nálezné. Proto také plastika zatím byla vyčištěna, ale stále setrvávala na zahradě, až vše bude náležitě vyřízeno a bude odvezena nejspíš do Národní galerie, kde k ní bude pak i přiražen oddělený fragment a plastika restaurátorsky zcelena. Stane se unikátem, o který bude možná usilovat Musée Rodin.
Stále ještě běžely mé kauzy ohledně společnosti, přivlastňující si mou nemovitost. Tedy policie trestní kauzu uzavřela s vysvětlením, že nelze prokázat trestný čin a že je řešeno zároveň soudní žalobou a je třeba dát přednost občansko-správnímu řešení. Zatímco policie má na vydání usnesení lhůtu přesně jeden rok, oběť trestného činu má poté pouze tři dny na podání stížnosti proti usnesnesení. Termín jsem stihla a státní zástupce kauzu policii vrátil k znovuotevření a dalšímu šetření.
Proto jsem byla znovu pozvána na policejní služebnu do Mníšku pod Brdy, kde policisté pro mne měli doplňující dotazy ke kauze. A tentokrát šli už skutečně do hloubky. Měli nové informace, že ony osoby, strkající před lety fragment plastiky do auta, mají souvislost s onou společností Help the descendants od the famous. Dotázali se totiž anglických úřadů a zjistili podrobnosti k dané společnosti. V předchozím šetření se tím vůbec nezabývali. A spojili si s výhrůžnými výzvami, které jsem dostávala a James M. figuroval všude. A překvapením bylo plné znění jména: James Moriarty. Byl to pravnuk známého soupeře Sherlocka Holmese, jeho temného protipólu, dle Sira Arthura Doyla rovnocenného soupeře. Byla to však jiná doba, domnívající se, že člověk svou inteligenci může rovnocenně směřovat buď na stranu dobra či zla.
Jakmile se policie dostala k Jamesi Moriartymu, vystopovala i pohyby jeho předků a zjistila, že Holmesův současník toho jména sledoval Holmese i na jeho cestách do Čech ve 20. letech 20. století. Angličtí kolegové měli k dispozici Moriartyho poznámky. Měli z nich i dost nejasné informace o neznámé velké bronzové plastice, zachované ve dvou částech, kterou Moriarty našel v jakémsi skladu v Čechách a na neznámém místě ji prozatím ukryl. Informace se tradovala v jeho rodině a pravnuk se rozhodl plastiku získat. Věděl z poznámek praděda, že zde má větší zahradu praneteř tehdejší Rosemarie Maceškové, k níž Holmes opakovaně jezdil a pojal úmysl na ní plastiku prozatím ukrýt. Zjistil totiž, že momentálně není nemovitost trvale obydlena, zahrada je vzrostlá a nepozorovaně tam může někdo kopat. Potřeboval se však dozvědět, kde přesně nemovitost je a nejlépe získat i klíče, což vše se podařilo krádeží kabelky tenkrát u Vyšehradského nádraží. Poté po pár letech byl však zaskočen, že jsem tam začala trvale bydlet a hrozilo, že plastika bude objevena. Podařilo se mu vkrást do nemovitosti a najít potřebné dokumenty, na jejichž základě nechal na katastru nemovitost přepsat na společnost, kterou založil společně s dalšími potomky známých osobností. Domníval se, že se mu tím podaří mne zcela z nemovitosti dostat, což se však nestalo. Prostě to v současnosti není tak snadné jako za doby jeho praděda.
A došlo již k domluvě, že následující den měla přijet Národní galerie plastiku si přezít. Ráno jsem se probudila a vyšla nahoru do ateliéru do 2. poschodí, podívala se z okna a ustrnula. Plastika nikde. Zavolala jsem 158, policisté jezdili celý den po okolí, až objevili kameru na domě Pod Bučinou, odkud v průhledu mezi domy bylo vidět na vstup do mé zahrady. Vyžádali si záznam z kamery a na záznamu byla vidět Avie, která v noci zastavila u zahrady. Vystoupil velmi tlustý člověk a odemknul si vrátka pro pěší. Poté za chvíli se otevřela brána pro vjezd auta. Tlustý člověk nebyl v autě sám, protože to nečekalo na jeho návrat, ale hned se rozjelo do zahrady. Trvalo to dost dlouho, než se auto opět objevilo v bráně. Za chvíli se brána začala zavírat, ale tlustý člověk jí ještě stačil vyjít, sednout do auta a to se rozjelo.
Policie pak dle SPZ zjistila majitele auta - a už i podle vlastnění klíče a znalosti ručního ovládání brány se dalo tušit, kdo je za vším. Byl to tlustý zedník, který si během práce u mne za mé peníze zrekonstruoval svou nemovitost a stále tady vše bral. Už ta abnormální tlouštka měla varovat jako znak dvou smrtelných hříchů - chamtivosti a obžerství. Tento jednoduchý venkovan, jehož život řídí praktické instinkty, považoval za to, že mu má náležet vše, co by bylo na mé zahradě kdy i vykopáno.
Po čase jsem se sešla se svým známým ze školy, který studoval jako hlavní obor historii a ten mi sdělil, že na našeho tlustého zedníka narazil při svých excerptech v archívu, že je totiž potomkem loupeživých lapků ze zdejších brdských lesů. Krev se nezapře!
