Česká šlechtična v červí díře - další krátká ukázka textu

 Další krátká ukázka textu:

Večer mne v TV zprávách zaujala zpráva o nalezeném těle váženého vědce profesora Karla Lakeše. Sice, že je nalezena mrtvola, v současnosti není až tak vzácné. Avšak i pro reportéry bylo “velkou lahůdkou”, že mohli zprostředkovat místo nálezu mrtvoly, které bylo přímo hororové. Vědce totiž našli v jeho pracovně až poté, když se k němu prodrali množstvím lián. Jednalo se o liánu, které dal své jméno - Lakešova liána. Pracoval na využití alkaloidů z této liány jak v medicíně, tak i při průzkumu rozličných materiálů, včetně třeba obrazů. Byl přesvědčený, že alkaloidy se dají využívat především kladným způsobem, nikoliv jen jako jedy, jak to známe z příběhů Agathy Christie. A právě stačil ještě odevzdat článek o svých nejnovějších výzkumech. Na článku delší dobu intenzivně pracoval, aniž by vycházel ze své pracovny. A případ se zdál záhadný, jak ke smrti vědce mohlo dojít.

Následující den ve zprávách zazněly další podrobnosti k případu záhadné smrti vědce. Policie přišla s hypotézou, že údajně Lakešova liána má být pravidelně zastřihována, jinak se velmi brzy živelně přemnoží a její silné výpary pak působí toxicky. Takže policie se dle toho chystala případ odložit, že vědec delší dobu intenzivně pracoval na svém článku a nevěnoval se zastřihování liány, přičemž dlouho svou pracovnu neopouštěl a tím došlo k jeho intoxikaci, která způsobila malátnost, jejímž vlivem se zapotácel a hlavou spadl na stolek. Jeho hrana jej poranila na hlavě a protože se vědci nedostalo včasné pomoci, zemřel - tedy vlivem intoxikace a rány na hlavě.

Další ukázka z knihy chystané k předprodeji na Pointě: Česká šlechtična v červí díře

Takže se stalo, že jsme navečer s paní Verenikou seděly na velkých širokých ušácích po dědovi dole v malém ateliéru či pracovně a koukaly na velký monitor na TV zprávy. A tu jsem zbystřila:

„Á, vždyť tenhle obraz znám!“ 

Přes celý monitor se objevil mně povědomý obraz – typický dlouhý labutí krk s modrým náhrdelníkem a vlevo o něj opřené housle, přes něž přejíždí dlouhý smyčec, držený v pravé ruce v levém dolním okraji obrazu. Houslistkou je nádherná mladá dáma, s nakloněnou hlavou, sytě rumělkovými rty, dlouhým nosem, modrýma očima a kudrnatými žlutými vlasy, spadajícími jí na záda. Oči má blankytně modré, ale nevykreslené, světle modrou barvou jsou vyplněné celé očnice – jak to dělával autor obrazu Amedeo Modigliani, když ještě objekt svého zobrazení dostatečně neznal, aby mohl namalovat oči jako okna do duše – jak to vysvětloval své partnerce Jeanne Hébuterne. Na detailní vymalování jejích očí si troufl až blízko před svou a zároveň i její smrtí, což tedy nikoliv že by bylo po mnoha letech v rámci krátkého života obou a jejich předčasné smrti.

Jak jsem vykřikla, že tento obraz znám, podívala jsem se na svou společnici a překvapeně jsem zjistila, že i ona zbystřila, jako by jí obraz nebyl lhostejný:

“Paní doktorko Rosemarie, vždyť to je obraz z Viktorovy sbírky a sami jsme jej po malířově smrti přivezli z Paříže.”

I když to bylo snad pomalu před dvaceti lety, co jsem na tento obraz psala posudek, přesto jsem jej měla jasně před očima. Začala jsem rychle přemýšlet, pro koho, kdy a za jakých okolností jsem se obrazem zabývala. A poslouchám z televize:

„Dnes byl ve své vile přepaden podnikatel a byl mu zcizen velmi cenný obraz francouzského malíře italského původu Amedea Modiglianiho Houslistka...“

A už zde byly záběry z moravsko-slezského města a pohled na vilu, kde se měla krádež odehrát. 

Vzpomněla jsem si na jméno majitele obrazu – Jaroslav Smetana, ale na nic víc. Proto jsem si zadala jeho jméno na Googlu a objevil se mi zápis v Obchodním rejstříku i s jeho adresou. Klikla jsem si na zástupce Google Earth na ploše monitoru, zadala si k vyhledání danou adresu. Když se označil bod v centru města, najela jsem šipkou na žlutého panáčka vpravo a přesunula jej na ulici před označenou budovou a už se mi zobrazil program Street View a ejhle – stála jsem přesně před tou samou vilou, kterou jsem uviděla na záběru ve zprávách: 

„Tak vida, tak to byl pan Smetana!“

V první chvíli jsem si vybavila, jak mne tenkrát pan Smetana otravoval svými pokusy o prodej obrazu, přičemž jsem nikdy nemohla pochopit tu tvrdohlavost majitelů obrazů, kteří nechtěli ani za nic ustoupit a domluvit se s kupci na kompromisu. Tak podobně pan Smetana stále znovu a znovu s obrazem či ve věci svého obrazu přijížděl do Prahy a mluvil i o různých nabídkách, které by jej stačily zabezpečit do konce života a víc, ale on že není takový hlupák a prostě nedá za míň, než byla cena stanovena v polovině 90. let. Přitom pomalu se původně mnou určená hodnota stávala minulostí, neboť ceny obrazů obecně šly výrazně dolů a zlatá éra prodeje obrazů v 90. letech byla pryč. Už ze všech těchto důvodů mne hned napadlo, zda nešťastný pan Smetana, jak tak pořád něco koumal, tak jestli tentokrát nevymyslel, že ty své peníze z obrazu dostane pojistným podvodem. Úplně jsem o tom byla přesvědčená. I když musím zmínit, že poté mne nejauktuálnější prodeje Modiglianiho děl zaskočily, neboť se dosažené ceny naopak vyhouply mnohem výš, než kdy byly – jako doklad toho, že u výjimečných umělců neplatí pravidla jako pro ostatní a také, že trh je nevyspytatelný a neobyčejný zájem o jeden obraz může ceny umělcových obrazů náhle prudce změnit. 

Opět naše veverky.

 Opět naše veverky:

Veverka Rozárka včera na semínkách slunečnice černé

 Takto s pohodlně sedla na jedno krmítko a vybírala z druhého:

Česká šlechtična v červí díře - ukázka - jak se u nás návštěvnice objevila

Následující den dopoledne náhle někdo od brány zazvonil. Překvapilo mne to. Nikoho jsem nečekala a nebyla jsem na taková překvapení v poslední době zvyklá. Dříve jsme měli za dveřmi hned monitor videovrátného a návštěvníka u brány jsem na něm uviděla. Bohužel při jedněch krutých mrazech přestal fungovat mikrofon u brány. Pak jsem se dočetla, že výrobek je určený do minimální teploty 5 stupňů Celsia, takže nechápu, proč jej vůbec v našich podmínkách nabízejí.

Stále u nás štědrou obživu hledající tlustý zedník Sádlo se hned nabídl, že to spraví. Do všeho se vždy hrne jako, že se vším ostatním do svého zrůdně olbřímího břicha dostal i všechnu moudrost světa - v rámci svého vzdělání zedníka, na víc byl líný, podobně jako jeho syn, o němž zedník tvrdil, že jej zajímá architektura. Ale do studia ho prý nutit nebude, to je na něm. A tak syn už vozí do hospody brambory a nezadržetelně tloustne jako jeho otec. Vyšší ambice tito lidé nemají. Výsledkem bylo, že videovrátného celého zlikvidoval a nakonec si jej i odvezl, že se doma na to podívá a přijel pak se svým tchánem jako údajným odborníkem přes elektřinu a nainstalovali alespoň audiovrátného. Takže návštěvníka neuvidím jako dřív, ale alespoň ho uslyším.

Přistoupila jsem tedy k audiovrátnému a ohlásila se do něj svým nicneříkajícím, ale typickým: “Áno?”, jehož konec mírně zvedávám k otázce v tom významu, že očekávám reakci.

A ve sluchátku se ozval mírný ženský hlas, který jakoby velmi opatrně vážil slova. Že by to byla cizinka, snažící se mluvit česky? Je to možné. A hlas pomalu říkal:

“Dobrý den, jsem prosím správně u paní doktorky Rosemarie Maceškové?”

“Ano, co potřebujete?”

“Mé jméno je Veronika Veverková. Chtěla jsem se zeptat, zda neruším a zda byste měla krátký čas na to mne přijmout?”

Sice jako obvykle jsem toho měla spousty v plánu, ale nikdy jsem se neuzavírala před novými informacemi a nevěděla jsem, co dáma potřebuje a odkud až za mnou třeba přijela, takže slušnost by mi nedala nebýt k ní vstřícná a nepřijmout ji:

“Samozřejmě, paní Veverková, zabzučím vám na vrátka pro pěší a vejděte prosím.”

A s těmi slovy jsem se jala mačkat knoflík po straně telefonu a ozvalo se bzučení. Chvíli jsem tiskla, abych dala návštěvnici čas zorientovat se, jak má dveře otevřít a vešla. Když jsem si řekla, že již jsem poskytla dost času, pustila jsem knoflík, otevřela dveře a začala se z nich vyklánět, abych jednak já zahlédla návštěvnici, blížící se po cestě zahradou mezi bujnou zelení, tak i aby ona uviděla mne a neváhala, kudy má své kroky směřovat. Mám totiž dobře v paměti, jak jednou jsem tak neučinila a kurýr s nákupem se dobýval dveřmi na terasu za rohem. A jiný pak po tmě, když dveře na terasu mu nešly otevřít, obešel celý dům druhou stranou a prošel právě vytopeným zahradním domem bez elektřiny a se spoustou krabic, aby se nakonec vypotácel k domovním dveřím, kde jsem jej čekala, z naprosto opačné strany. Proto radši ukazuji příchozím, kam mají jít. A skutečně za chvíli jsem uviděla dámu - myslím přibližně mého věku, což představuje, že psychicky si připadá jako teenager, ale okolí ji vnímá již jako paní vyššího věku. Přestože usměvavý obličej někdy klame na věk padesátnice, při chůzi se projeví ten šestý křížek. Tak jsem sledovala dámu jemného, příjemného vzhledu, jak prochází oblouky s právě kvetoucími růžemi a pomalu se ke mně blíží. Měla hlavu většinou

sklopenou, pečlivě sledovala cestu, aby neklopítla, ale chvílemi ji zvedla a usmála se, když mne zahlédla.

Dáma - neboť to byla skutečně dáma, jejíž ušlechtilé vystupování a chování bylo hned na první pohled zřejmé - byla oblečena v rovnou sukni, sahající pod kolena a vzdušnou světlou halenku. Světlé vlasy měla rovně sestřižené v úrovni brady, což jí dodávalo mladistvý energický vzhled. Vypadala jako vystřižená ze žurnálu tak ze 30. let 20. století. Což ale všichni víme, že odpovídá i současnému vkusu.

Když se návštěvnice přiblížila na cestičku u domu, tedy na několik kroků a tím na doslech, uvítala jsem ji: ”Dobrý den, paní Veverková, pojďte dál!” Dáma na můj pozdrav přívětivě odpověděla a pomalu vcházela do domu. Přidržela jsem jí dveře a ukazovala cestu.

Obvykle návštěvy nevodím do přízemní haly. Tam se pouze typicky direktivně soused-právník JUDr. Máslo sám hnal, když mne poprvé přepadl i s velkým psem. Ani ho nenapadlo uvažovat, že u nás je mnoho jiných zvířat a že by mohl nastat problém s jeho zvířetem. Ve své “ředitelskosti” - jak nazvat toto samostředné chování některých lidí - se mne vůbec neptal a hnal se rovnou “za nosem” a usedl do křesla v malé pracovně za kuchyňským koutem. Běžně návštěvy vodím do prvního poschodí k biedermaierovskému stolečku s thonet židličkami, z nichž dvě zedník Sádlo rozsedl. A návštěvy ohledně výtvarného umění pak vodívám přímo do druhého poschodí do velkého ateliéru, do středu umění, kam se tedy dr.Máslo nikdy zatím nedostal, ačkoliv poprvé ke mně vlastně přišel kvůli svému obrazu, který byl důvodem, proč mne původně vyhledal. Ale asi by ani dvě patra domu nevyšel. Ačkoliv je přesvědčen o svém mladistvém vzhledu a lidé kolem něj jej v tom pochlebovačně utvrzují, aby z něj jako za vnější maskou se skrývajícího mrňavého slabocha získali popřípadě nějakou nemovitost. Ty skutečně rozdělil ženám, které jej poté vždy opustí, protože kdo by to s ním vydržel a nyní je očekáváno, kdy jej vyhodí na ulici. Ve skutečnosti ve své zapšklosti působí jako víc jak stoletý stařec.

Nyní jsem ale měla pocit, že má návštěvnice se potřebuje patrně po náročné cestě zvlášť posílit, proto výjimečně jsem ji zavedla hned do přízemní haly a posadila k velkému kuchyňskému stolu.

Zcela náhodou jsem právě chystala něco k snědku pro sebe, takže bylo jídlo brzy připravené. Skutečně návštěvnice měla patrný hlad. Poté jsem ještě přinesla ze sklepa upečenou piškotovou bábovkou s právě uzrálým ovocem ze zahrady, ukrojila jsem pro návštěvu dva kousky a uvařila kávu - jak jeden můj známý říká z “božské vody”, což znamená dešťové, kterou nám posílají shůry z nebe. Jiná momentálně totiž v domě není. Paní Veronika si hned všimla, že chodím se skleněným džbánkem pro vodu do 30litrové nádoby v předsíni a že ji prolévám destilační konvicí, kterou jsem objednala bratrovi na jeho přání asi rok před jeho smrtí. Paní Veronika se tvářila trochu překvapeně:

“Vy nemáte v domě ještě vodovod?”

“Ale ano, samozřejmě, ale je zastavený přívod vody.” A dál jsem vysvětlovala: “Ano bohužel, v domě je momentálně k dispozici pouze dešťová voda. Původně jsem používala studniční, ale ta je nyní komtaminovaná kanalizací, takže je lepší dešťová a studniční využívám jen na zalévání zahrady. Už je to rok a půl co náhle přijeli z vodovodní společnosti a aniž by zazvonili či mne jinak i předem upozornili, tak v kanálku před našimi vraty utáhli přívod vody. Napřed jsem byla přesvědčená, že se jedná o nějakou poruchu a všude možně, včetně Obecního úřadu jsem telefonovala, zda mají nahlášenou poruchu. Ale nikde nic nevěděli. A ve vodovodní společnosti mlčeli. Až teprve po dvou či třech dnech mi odtud paní poslala e-mail, že si všimli, že je v katastru nemovitostí napsán nový majitel a že oni uzavírají smlouvy o dodávce vody pouze s vlastníky nemovitostí. Proto obeslali nového majitele, aby s nimi uzavřel smlouvu, ale ten vůbec nereagoval. Následně jej varovali, že v případě, že nebude uzavřena smlouva, zavřou přívod vody, ale stále nereagovali, proto se vodovodní společnost zachovala tak, že utáhla přívod vody. Jedna paní, která tehdy ke mně chodila - původně psycholožka, pak poskytovatelka půjček, byla přesvědčena, že lžu, když jí říkám, že zaplacenou nemám jen jednu opravu kanalizace a jednu fakturu a jako kolovrátek opakovala: “Já jsem se na to ptala a prý vodu jen tak nikdy nevypnou, že už to musí být opravdu velký dluh” - kdyby to řekla jednou, ale ona to opakovala jako kolovrátek, jak zřejmě byla zvyklá komunikovat se svými psychicky nemocnými klienty, když měla podezření, že jí lžou. Snažila jsem její litánii narušit a vysvětlit jí, že vodu nevypnuli kvůli žádnému dluhu, ale že nemají smlouvu s majitelem nemovitosti - ale vůbec nevnímala. Věděla jsem vždy, že s psychology často bývá problém se domluvit, někteří stále opakují své naučené formule a nikoho neposlouchají. Jiný případ je opravdu velkou vzácností - jak jsem se dopátrala, jednu paní si všichni vychvalují jako psycholožku. Od té doby jsem se s paní psycholožkou, tehdy poskytovatelkou půjček, neviděla. Tedy vedle toho se jí asi dotklo, že ji nevidím jako krásnou. Chtěla jsem jí totiž udělat radost a na jedné z podobizen jejího pejska jsem přimalovala i ji, netušíc, že její vzhled je asi důvodem, proč šla studovat daný obor. K výběru tohoto oboru většinou vede jakýsi zakopaný pes a tady jsem ho nyní našla.”

Když jsem vzhlédla k paní Veronice, všimla jsem si, že se na mne dívá se široce rozevřenýma očima, které jakoby předesílaly otázku, kterou vzápětí rty vysloví: “A on začal být majitelem vaší rodinné nemovitosti, kterou máte po své pratetě, kdosi jiný? Nyní je majitelem někdo jiný, ne vy?”

“Ano, to je v současnosti velký problém, který je právě řešen, ale abych byla přesná, tak je kolem toho stále mnoho nejasného a je to nadlouho, to snad až jindy. Kvůli tomu jste přeci nepřicestovala, abyste poslouchala mé problémy.”

Vtom jsme sebou obě cukly. Patrně z patra nad námi se ozvala velká rána a následovaly další a pak obrovský hluk. Paní Veronika se na mne vyděšeně a tázavě podívala. Já jsem však dobře věděla, o co se jedná a začala jsem vysvětlovat:

“To nic, paní Veroniko, to jen zločinecká organizace Černá noha tu právě vzala roha,” použila jsem humorně zlehčující průpovídku a vysvětlovala jsem dál:

“To se právě probudila naše čtyři “Éčka”, tedy čtyři koťata, která se před třemi měsíci narodila naší mourovaté Františce jako důsledek mého posledního pobytu v nemocnici. “Éčka” - protože dostaly jména Eríšek, Emáček, Eržička a Eliška, tedy pak se ukázalo, že Eržička bude asi Eržíček. Bohužel, když žil bratr, bylo vše během mých hospitalizací zabezpečené, po jeho smrti nastalo množství problémů. Těžko se najde někdo, kdo se stejně dobře postará. Lidé jsou v součanosti příliš praktičtí a leccos se jim zdá být nadbytečné a nevěnují tomu pozornost, jako právě zvířatům. Jen mají plnou hlavu toho, aby vydělali dost peněz a jeli pak na dovolenou kamsi co nejdál, aby tím své okolí omráčili, co si mohou dovolit a poté posílali své fotografie z nejnovější dovolené jako své PF. To je vedle bazénu na zahradě pro ně měřítkem kvality života a luxusu. Tak chudák Františka v děsu, že mne tu vystřídal někdo takový, pro ni nebezpečný, raději utekla ven a koťata jsou důsledkem. Ale to není vše. Pak k nám začala chodit bílo-černá Kočulinka, která poté také čekala koťata. Do té doby ale nestačila ještě získat důvěru, neměla s lidmi dobré zkušenosti a koťata radši porodila bůhvíkde v úkrytu a sem chodila narychlo jen na jídlo. Pak ale tímto velkým oknem”- a ukazovala jsem na velké okno v přízemí za našimi zády, “uviděla dovádět Františčina koťata a řekla si, že tady je to pro koťata vhodné místo. Ale musela počkat, až v necelém měsíci stáří koťata byla schopná něco ujít a přemístit se. V sobotu jsem si šla do dopisní schránky pro noviny a slyšela jsem zezaplotu protějších sousedů velké mňoukání. Pak v neděli navečer se chystala obrovská bouřka, už byla černá tma a blesky burácely a najednou jsem totéž mňoukání slyšela pod okny u domu a Kočulinka nervózně vbíhala do pokojíku z terasy a dívala se na mne jako že potřebuje pomoct. Tak jsem vyšla na terasu a vidím pod ní jak se potácí malé bílo-černé koťátko - ve tmě jsem ho viděla díky svítící bílé barvě. Tak jsem ho vzala a donesla dovnitř do pokojíku. Pak když jsem poodešla a vrátila se, bylo tam ještě druhé koťátko a tak v pokojíku s námi žijí ještě Kočulinka a její dvě koťátka. A venku na zahradě nás hlídá kocour Rudlík Neruda. Ale jak se blíží zima, tak bude třeba, aby na noc chodil také dovnitř, což chodíval do pokojíku z terasy, kde je nyní Kočulinka s koťaty. Budu mu muset připravit něco dalšího. Nevím, možná se s ním na noc vždy zavřu ve své ložnici.”

Tak jsem krátce shrnula vysvětlení ohledně nezamýšleně vysokému stavu zvířecích společníků v domě. A dodala jsem: “Vždycky se unaví a pak chvíli tvrdě spí, než se opět probudí a začnou řádit. Jen doufám, ty rány, že to nebyl nějaký hodnotnější obraz či něco jiného, co by se mohlo rozbít.”

Ani jsem to nedořekla a dvě tmavé chlupaté koule se přehnaly kolem nás, naštěstí nás nesmetly ze zemského povrchu, zato kytka na okně takové štěstí neměla a už se květináč s ní poroučel na zem a všude bylo množství hlíny. Představovalo to úklid nadlouho a nezdálo se mi vhodné se tím zabývat právě před návštěvou, tak jsem to zatím nechala být na vhodnější dobu.

Do té chvíle jsem na návštěvnici nenaléhala se svými dotazy na účel jejího příjezdu a nechávala jsem ji vydechnout. Při kávě však sama začala vysvětlovat:

“Musím se vám omluvit, paní doktorko, že jsem vás takto neohlášeně přepadla. Ale přijela jsem opravdu zdaleka a vlastně ani ohlásit se předem nešlo.”

Obsah jejích slov nejenže nic moc nevysvětloval, ale přinášel ještě další záhady. Také jsem zaznamenávala, že paní Veronika skutečně zvláštně mluví, dává si velký pozor na každé slovo. Možná přijela opravdu z velké dálky, ze zahraničí. Možná je českého původu, proto jazyk ovládá, ale dlouho jím nehovořila.

“A odkud až jste přijela a co bylo důvodem vaší cesty?”, dotázala jsem se.

Je 3. května a za zpěvu ptáků nám sněží květy

 Je 3. května a za zpěvu ptáků nám sněží květy:

Česká šlechtična v červí díře - chystá se do předprodeje na Pointě - příběh s mnoha detektivními zápletkami, avšak s hlavním sci-fi motivem cestování časem

Česká šlechtična v červí díře

 Chystá se do předprodeje na Pointě - jedná se o jednotný děj s řadou dětektivních zápletek, inspirovaných skutečností, prožívanou autorkou. Ta sama je vykreslena v autobiografické hrdince knihy, tedy nikoliv té, přicházející z jiné doby, nýbrž v její hostitelce.

Takto svého hosta uviděla poprvé, proplétajícího se růžovými oblouky k domu:

Ilustrace jsou dílem autorky textu, stejně jako jsou jejím dílem i dva obrazy, použité na obálce knihy:

Ovšem stejně jako autobiografická hrdinka knihy, tak i autorka již roky bojuje s naším právním systémem, nedostatečně chránícím před podvodem a jsou na ní vyvíjeny obrovské tlaky, aby se hned vystěhovala z rodinné nemovitosti, kde žije a odkud se děj této knihy, stejně jako i mnoha jiných literárních příběhů autorky odehrává. A toto prostředí je rovněž nabízeno poznat jako odměna v rámci předprodeje knihy, takže je boj vše toto včas uhájit. Všechno se děje mimo jiné za použití trestných činů jako je padělání úřední listiny - na základě jedné takové nově vytvořené falešné listiny má právě k exekučnímu vystěhování dojít. Tento trestný čin je postihován pouze nepodmíněnými tresty a to v trvání dle toho, jaké výše prospěchu a poškození mělo falešnou listinou být dosaženo. Protože zde jde o řádově mnoha milionovou hodnotu, tak se jedná o horní hranici a nad okresním státním zastupitelstvím, řídícím trestní šetření policie, bylo nutné vyžádat dohled nadřízených státních zastupitelství, protože tam dochází k evidentní dohodě a nechuti postihnout místního notáře. Mysleli si, že vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu obyvatelky nemovitosti to bude jednoduchá záležitost, kterou se ani nikdo nestihne začít zabývat. Vyvíjeli tlak na její přemístění do LDN a po neúspěchu naopak do detence, aby ji z domu dostali a mohli jej prodat s mnohamilionovým ziskem. Tato obtížná situace a vše s tím spojené  a tomu předcházející, se odráží i v ději knihy. 

Něco z toho  již  bylo zpracováno i v předchozí knize v předprodeji - Ztracena v obraze mezi zloději, který byl napoprvé neúspěšný, protože nebylo zřejmě informováno dost zájemců, kteří by si rozumněli natolik s počítačem, aby přispěli k vydání. Místo toho přicházeli zájemci, žmoulající v ruce bankovky, že to nesou na přispění k vydání knihy.

Své neblahé zkušenosti ze své současnosti a rovněž i z oblasti svého povolání umělecké historičky autorka v knize konfrontuje s problémy lidí z jiné doby a dochází k poznání, že lidé jsou a byli vždy v podstatě stejní a řeší velmi obdobné situace. K této konfrontaci bylo použito přenesení postavy z jiné doby pomocí sci-fi motivu cestování časem.

    Sci-fi motiv cestování časem není pro autorku něčím novým. Ostatně motiv vychází z teorie Einstein-Rosenova mostu neboli červí díry či třídimenzionální zkratky, tedy má původ u Alberta Einsteina, který byl obrovským idolem a vzorem maminky. Její zájem také šel původně od výtvarného umění, ale ze Státní grafické školy brzy odešla, že ji výtvarné umění zcela nenaplňuje a potřebuje vědu - a tou se měla stát astronomie. Než tedy později idol Alberta Einsteina nahradila Marie Sklodowská-Curie a jaderná fyzika. Ale většinu života to byla ona astronomie a s tím Albert Einstein. Když jsme tehdy krátké období pojízdnosti tatínkova auta jezdili o víkendu na nyní předmětnou rodinnou nemovitost, tehdy pouze zahradu s rozestavenou stavbou domu, musel to tatínek vzít na Smíchově ulicí, kde v roce 1911 a 1912 Einstein bydlel a celá rodina jsme museli v úctě otočit hlavy k fasádě domu s Einsteinovou bystou:

    V beletrii jsem motiv této Einsteinovy teorie, tedy cestování časem použila poprvé v povídce se sherlockholmesovským tématem, kterou jsem v roce 2010 odevzdala do soutěže o Cenu Havrana v rámci České sekce asociace autorů detektivek. Byla to tedy povídka s detektivním tématem a figurují v ní postavy, vystupující v povídkách od počátku tisíciletí a vedle jednotlivých vytištěných povídek ve větším celku vydaných tiskem v roce 2011 ve Zločinech mezi obrazy. Ona povídka s motivem cestování časem se jmenuje Sherlock Holmes a záhada s obrazem v Řitce a námětu je využito k historickému exkurzu do minulosti lokality Řitka a jejích obyvatel.

Zde je ilustrace, jíž jsem povídku doprovodila:

    Letos se ke mně dostala soutěž O Stříbřitělesklý harmochron, vypisovaná každý rok sci-fi klubem Andromeda v Plzni s tím, že do soutěže jsou přijímány povídky se sci-fi tematikou a zejména s motivem cestování časem. Tak jsem tam připravila a odevzdala povídku s názvem Tajemství chorobince v Arles, dotýkající se různých známých věcí a mimo jiné vysvětlující původ oné známé Einsteinovy fotografie:

Další přehlídka květů za ptačího koncertu na naší zahradě 2. května 2022

 Další přehlídka květů za ptačího koncertu na naší zahradě 2. května 2022:

Bratr vždy říkal, že už zdálky slyší ptačí zpěv z naší zahrady, když se blíží domů:

První květen 2022 na naší zahradě - něco málo fotografií

 

Něco málo fotografií z naší zahrady 1. května 2022: