Opakovaně opět zde byla děsivá představa, že něco nestíhám, že někam, kde musím být všas, nestíhám se včas dostavit. Je to takový můj celoživotní problém, zděděný, typický v naší rodině. A v noci na dnešek to bylo možná aktivováno tím, že jsem byla na 14. hodinu registrovaná na očkování, kdesi sice blízko- v Dobřichovicích, ale v místě, kde jsem to vůbec neznala a měla jsem proto v plánu raději vyjet mnohem dřív, abych to stačila všas najít.
A to vše se spojilo patrně s mou vzpomínkou, starou mnoho desetiletí, když to tak počítám, tak snad až 42 let, kdy jsem po studiu pracovala ve vědeckém ústavu ČSAV a tehdy jsem nejvíc byla vysílaná přednášet - a to když někdo měl zájem dozvědět se víc o tehdy diskutovaném fenoménu historismu, na nějž jsem se specializovala. Mezi jiným jsem tak přednášela i v Muzeu hlavního města Prahy, což bylo nejspíš i místo, které se mi promítalo ve snu.
A nervy sen nešetřil. Najednou to bylo snad i ještě za života rodičů a dokonce v bytě, v němž jsme bydleli od mých 4,5 let do necelých 21, kdy teprve pak až po prázdninách jsem začala studovat vysokou školu, takže tam se to časově míjelo. Někde jsem byla a honem, ale velmi pozdě jsem se vrátila domů, kde jsem si měla teprve vyhledat podklady pro svou přednášku. Přesně jsem ve snu viděla, kde jsem hledala potřebné složky, v jaké skříni, poličce, v jaké knihovně. Ale už vůbec nebyl čas, už bylo téměř 15 hodin, kdy měla přednáška v muzeu začít a přitom tento byt byl ve Strašnicích. Takže když už bylo téměř 15 hodin a stále jsem nenašla, co jsem chtěla, prostě jsem přestala hledat, sebrala jsem se a jela do muzea. A tam jsem opravdu přijela, jak to ani nešlo jinak, s obrovským zpožděním, nebyla to žádná akademická čtvrthodinka, ale třičtvrtě hodiny. Sice nejspíš někteří posluchači již zklamaně odešli, ale přesto ještě dost vytrvalo a čekalo. A dala jsem se do výkladu fenoménu historismu zcela z hlavy, bez jakýchkoliv podkladů a odříkávala jsem přehledně svůj výklad a to tentokrát s nadhledem, skutečně s vystižením toho podstatného - narozdíl od té původní doby svých přednášek, kdy jsem na nadhled ještě byla příliš mladá a topila jsem se v detailech. To bývá ten omyl mladých lidí, že podceňují něco takového jako je zkušenost a nevěří tomu, že starší lidé mohou mít mnohem víc vědomostí než mladí. Také dřív si v oborech vždy ti mladí velmi cenili starších a měli je až za své modly. Po sametové revoluci nejspíš s jakýmsi americkým modelem najednou všude vše řídí mladí a starší posílají do důchodu. V mém mládí z vědeckého ústavu nikdo ani do důchodu moc neodcházel, až teprve zemřel.
Přesně jsem vnímala každé slovo, které jsem přednášela posluchačům v muzeu, že si až vůbec nejsem jistá, jestli jsem to skutečně nedeklamovala nahlas - ještě když mi spolupacienti v nemocnicích vždy říkají, že mluvím ze spaní.
