BRDSKÉ HOVORY - měsíčník vydávaný v Galerii ROSEMARIE v Řitce

Galerie ROSEMARIE v Řitce, 27 km od Prahy.

Nyní naléhavě pro ni hledám někoho, kdo by byl ochoten přistoupit k hypotéce - s tím, že mu vzniknou do budoucna majetkové nároky. Po mně v podstatě v tuto chvíli nemá galerie ani celá nemovitost s okrasným parkem kolem - žádného dědice. Měla bych zájem pak založit i s.r.o. nebo něco podobného. Vše by bylo detailně ošetřeno smlouvami. Přistoupení může být i jen na určitou dobu do překonání momentální finanční nedostatečnosti. Ideálně, kdyby daný člověk měl zájem o činnost galerie, ale to není zcela podmínkou, v podstatě vše by pro něj mohlo být výhodnou finanční transakcí. Musí být pro banku vhodným partnerem. Vše dost spěchá. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se vše podařilo, tedy přesněji - velmi by se mi ulevilo.

Má čerstvá zkušenost

Čerstvý zážitek z minulého týdne mne přiměl připsat nový úvod k právě psané "Dívce za zdí" - byla to návštěva našeho pana stavitele s jeho kamarádem, kteří přijeli s přívěsným vozíkem. Ten naložili plný knihami z našeho zahradního domu, které bratr stačil ještě honem přenést z pražského bytu, než pak nečekaně zemřel. Knihami nadšený kamarád pana stavitele se rozplýval nad objevy - není divu, já jsem se také nad nimi rozplývala, jen jsem je ještě nestačila přenést do domu a narovnat do regálů. "Sečtělý" host pak vedl poněkud jednostranně radikální řeči a k mé radosti alespoň jej nezajímaly sbírky tatínkem shromážděné detektivní literatury, o níž se vyjadřoval opovržlivě a líčil, jak nedávno se "pokusil pokořit" jakousi obtížnou literaturu, ale nakonec ona pokořila jeho - NEDIVÍM SE - už když to takto někdo formuluje, myslím si své. A honem jsem při nakládání knih na přívěs sáhla po fotografické knížce o bratřích Čapcích, kterou jsem při stěhování nadšeně objevila a nyní mi měla být hned zase odvezena, než jsem si ji stačila pořádně prohlédnout a vedle jsem honem popadla Cibulovy Pražské pověsti s ilustracemi Cyrila Boudy - kresby Cyrila Boudy jsem odjakživa měla velmi ráda, přesně odpovídají mému vkusu. Víc jsem už nestihla. Zase jako často - něco mi někdo vzal, ale mám to v sobě.
Zde onen přidaný úvod:
Již před řadou let jsem zcela opustila formu odborných uměleckohistorických textů, určených pouze pro úzký okruh odborníků, jimž jsem se v mládí věnovala, poslušna vystudovanému oboru. Už nejsem tak poslušná a nedělám to, co se ode mne očekává. Ba dokonce si říkám, že má dřívější poslušnost trvala zbytečně dlouho a zdržela mne. Shodný obor vystudoval i Karel Čapek, mezi jehož literární skvosty patří rovněž detektivní povídky a u této formy literatury jsem skončila i já.
Raymond Chandler za mne již vzal slova z úst těch, kteří tímto žánrem opovrhují jako málo sofistikovaným, příliš lehkým, který každý hned pochopí a nepotýká se s ním jako při četbě „těžké literatury”: „Ukažte mi člověka, který detektivky nesnáší a já vám ukážu hlupáka, hlupáka snad milého, ale přeci jenom hlupáka...” Ano, také mám tu zkušenost, kdo se potřebuje vykazovat sofistikovanou a obtížnou četbou, vesměs neoplývá tolik duchem a cítí potřebu toto dohánět či dokonce jenom maskovat. Navenek pak tito lidé rádi vedou pseudomoudré řeči, často rádoby rebelantské a svébytné. Co jsem se jen podobných řečí musela naposlouchat ve svých 16ti až 17ti letech, kdy jsem jimi měla být jako mladá umělkyně obluzovaná! Kvůli tomu jsem i přestala chodit na kreslení. Už tehdy jsem nad těmito řečmi měla nadhled a měla jsem jich dost.

Určitá docenění:

Vzhledem k tomu, že není nyní funkční osobní web, přikládám zde různá ocenění své práce:

 

 

 

Nové kontakty

Návštěva novináře - arménského komika

V pondělí 24.7.2017 jsem čekala balík ze Zoohitu pro zvířata. Proto jsem v neděli navečer ze zahradního domu vyndala vozík a dovezla jsem jej ke vratům, aby byl připravený, až pošťačka na mne s balíkem zazvoní. A skutečně v pondělí dopoledne zazvonila, takže jsem rychle vyšla převzít od ní balík, jako obvykle mi jej rovnou vložila do vozíku. A během toho jsem si všimla, že vpravo, kus stranou stojí nějaké osobní auto a to už se ke mně opatrně z boku blížil člověk, zejména v současnosti ostražitost budícího vzhledu - oblečený v černé, s černými vlasy a černým plnovousem. A velmi opatrně mi začal klást otázky - jakoby se obával, že po zjištění důvodu jeho příchodu se budu snažit utéct a nic mu neříct. A byl neskrývaně velmi překvapený, že nejenže mu s klidem na vše odpovídám, ale při začínajícím dešti jsem jej i s fotografem, který mne již při přebírání balíku začal nepřetržitě fotit - tak jak jsem ráno vstala a nyní vyšla jen pro balík od pošťačky. Panuje taková dezinformace, dle níž jsem snad jakýsi pachatel něčeho a ač pak podrobně vše vysvětlujete, novinář odejde a napíše něco zcela jiného. Tento člověk se mi ani nepředstavil a nedal mi žádnou vizitku, což předešlé dvě novinářky samozřejmě učinily. Až pak v článku na internetu jsem se dočetla jméno a našla jsem si, že se jedná o arménského herce - komika, od nějž nyní berou postupně různé noviny články, což je docela těžko pochopitelná věc, když alespoň v mém případě evidentně si nic nenastudoval předem, vůbec nevěděl ke komu jde a napsal takové nesmysly, že každý čtenář hned vidí, že článek musí být dle toho celý popletený, nepravdivý. Bydlím prý v domě po rodičích - rodiče zemřeli v prosinci 1999 a dům jsem zkolaudovala v říjnu 2013, takže jej chudáci nikdy nemohli ani vidět. Nejspíš se mu zdál být spletitý a starší stavba a vše v něm budilo atmosféru detektivek Agathy Christie - což je ta správná atmosféra, kterou jsem samozřejmě domu chtěla dát, když v něm bydlím coby autorka detektivek a samotný dům hraje v detektivkách svou roli, dostal v něm svou historii, ač byl dostavěný až v r. 2013. Snad jsem arménského komika měla ještě zvlášť upozornit na rodinný náhrobek na zahradě s urnami již dnes všech ostatních členů rodiny, ozdobený mj. mou plastikou sovy. To už by jej asi zcela vyděsilo. Ptal se mně na to, zda se znám s Jiřinou Bohdalovou - kdyby si četl i má různá slovníková hesla, tak by se dočetl, že nás spojuje má prateta primabalerína Nina Gordon Mládková, tedy sestra mé babičky, k níž chodila jako holčička do baletu asi přibližně tak dvacet let přede mnou. Všude to vzpomíná jako začátek své kariéry. Ale ačkoliv ho neznám, tak je mi naprosto jasné, že ani její bývalý osobní bankéř, který jí prodal obrazy, jí samozřejmě nechtěl nijak ublížit či jí jakkoliv poškodit. - tedy odhlédnu-li od toho, když vůbec někdo někomu prodává obrazy v milionových hodnotách, což rozhodně není žádné zhodnocení peněz. Pochopitelně, že byl přesvědčený, že jí prodává originály - jak by ne, když na všechny bylo minimálně tak pět posudků od těch nejkompetentnějších odborníků a také samozřejmě vždy minimálně jedna materiálová expertíza, určující objektivně stáří. Pouze udělal tu chybu, že si chtěl usnadnit práci nabízení obrazů, že zalhal o jejich původu. Bez toho by mu jejich prodej dal víc námahy, ale neudělal by nic špatně.
Toto avízované téma vzbudilo velkou pozornost návštěvníků HOVORů O UMĚNÍ tento čtvrtek 17.8.2017, takže byla hned silnější účast a dotazy mne nenechaly ani vydechnout. O všem podrobněji v novém čísle BRDSKÝCH HOVORů.

Galerie s obrazovým a knižním fondem a vydavatelskou činností v programu Peníze pro projekt