Kde hledat informace ke knize Česká šlechtična v červí díře

 Kde hledat informace ke knize Česká šlechtična v červí díře a pomoct k jejímu vydání?

18.7.2022 v 9 hodin začíná měsíční crowdfunding, tj. předprodejová kampaň, během níž můžete jít na stránky https://bit.ly/KupSlechticna

chticnaa tam si vybrat svou odměnu za přispění k vydání knihy - jak v podobě zlevněné knihy či dokonce i některého ze dvou autorčiných obrazů, použitých na obálce knihy.

Jinak už nyní se víc dozvíte zemjména na speciální FB stránce, určené knize  facebook.com/Česká-šlechtična-v-červí-díře-chystá-se-do-předprodeje-na-Pointě-101085585842305

kam stále vkládám další a další zajímavosti a najdete tam řadu ukázek textů i ilustrací.

Děkuji za zájem.

Pozor - 18.7.2022 v 9 hodin jde Česká šlechtična v červí díře do předprodeje na Pointě!

Pozor - již 18.7.2022 v 9 hodin jde Česká šlechtična v červí díře do předprodeje na Pointě. Jakmile budu mít reklamní stránku od Pointy, pak se prosím na ni přihlaste, ať konečně něco vyjde - děkuji.

Přečetla jsem si názor, že nemá smysl ukázka z jiné části knihy, než je začátek. Že to je stejně ono, co čte čtenář jako první. Počátek po určitém avízu přináší pomalé vnesení do děje, které může působit rozvláčně a málo dějově - což mi bylo právě vytýkáno, když jsem před časem přišla s ukázkou z počátku knihy.

Proto přináším ukázky i z jiných částí knihy, aby čtenář získal představu, že další děj může být mnohem akčnější. Skládá se z množství jednotlivých příhod, založených na mých skutečných zážitcích, některé jsou v knize popsané i detailně naprosto dle reality, jiné pak domyšlené.

Příhody z dřívějšího života jsou zejména z mé soudně znalecké praxe ve výtvarném umění, jichž je opravdu mnoho a nejrůznějších.

Také jsem se v té době ve svém tehdy pražském bytě střetla s trojicí zkušených vykradačů, poslaných ke mně jedním pražským starožitníkem, poté, co právě odvezli první várku lupu a vrátili se pro druhou.

Zatímco ze současnosti zpracovávám víc své přhody se zloději nemovitostí - když jsem již jako vážně nemocný a velmi omezeně pohyblivý invalida po smrti bratra zůstala sama v rodinné nemovitosti kus za Prahou. Opět mám obrovské množství zážitků, jak se neštítí užít nejrůznějších prostředků, aby nemocného invalidu dostali z rodinné nemovitosti.

A opět je na scéně rodina onoho bývalého pražského starožitníka, který ke mně poslal kdysi trojici zkušených vykradačů. Dva o generaci mladší nositelé téhož příjmení vystudovali práva - jeden je notář na jižní Moravě, který vytvořil falešný tzv. exekuční titul, na jehož základě se mne pokoušejí vystěhovat a druhý, který vzhledově bývalému starožitníkovi jakoby z oka vypadl, je advokát, který je u pražských soudů proti mne zastupuje. Také jste si mysleli, že použití padělané úřední listiny pro ně znamenalo konec? To by notář nesměl být z jižní Moravy a jihomoravská policie všemi silami stojící za ním. Jediná cesta je přes pražské soudy nechat soudně znalecky zpracovat falzum listiny a poté až jako takový úřední dokument předat policii k přijetí vlastních opatření. To bude ale námětem až další knihy.

Zahradní dům - devastovaný odbytou prací zedníka Petra Kršky

Pozor - už to každou chvíli spadne na hlavu!

Ačkoliv zedník Petr Krška dostal střechu zahradního domu zaplacenou třikrát - napřed ode mne si vzal na celý zahradní dům myslím snad půl milionu Kč - musela bych přesně zkontrolovat ve výpisech z účtu, kde si vždy říkal jen o na statisíce zaokrouhlené částky, které chce převést a když jsem se zeptala, co mám k převodu poznamenat, na co to je, tak se zamyslel a řekl - a myslím, že jako účel platby zahradní dům použil nekontrolovaně víckrát.

Na střechu pak myslím měla přijít nějaká normální krytina, k čemuž všek už nedošlo, protože zedník se přeměnil v intelektuála, jak to subjektivně cítil jako příbuzný hospodského a začal jen chodit s deskami v podpaží a říkat, že to je správný směr, že lidé budou jíst stále. A dnes je jeho hospodský v insolvenci, zatímco mezitím se Krška přestal zabývat řemeslem a stal se zaměstnancem pivovarů, tedy hospodského. Zaměstnaní tam byli či jsou i synové, kdy mladšího syna prý po maturitě zajímala architektura, ale do studia ho prý nikdo nutit nemůže a začal vozit brambory do hospody a být zaměstnaný jako řidič hospodského.

Provizorní krytina střechy začala brzy být nedostatečná a dvakrát jsem to uplatnila u pojišťovny a Krška dostal dvakrát zaplacenou opravu střechy od pojišťovny.

Poté krytina dělala toto:

A dnes to uvnitř zahradního domu vypadá takto - všimněte si, že promáčené desky stropu mi každou chvíli nejspíš spadnou na hlavu:

Toto jsou mé výměry zahradního domu:

A toto jsou míry geodeta:

A zde profilová akce zedníka Petra Kršky v pátek dne 27.10.2017, tedy půl roku po bratrově smrti, kdy jsem rázem změnila jeho hodnocení a vysunula ho ze svého dohledu do jeho zcela vzdáleného světa, kdesi v podzemí:

Jardův ibišek

 Bratr Jarda si z práce přivezl ibišek, který myslím ani nikdy neviděl kvést. Dala jsewm jej vedle fákovníku za velké okno malé pracovny a takhle vykvetl:

                              

Česká šlechtična v červí díře - ukázka - jak se u nás návštěvnice objevila

Následující den dopoledne náhle někdo od brány zazvonil. Překvapilo mne to. Nikoho jsem nečekala a nebyla jsem na taková překvapení v poslední době zvyklá. Dříve jsme měli za dveřmi hned monitor videovrátného a návštěvníka u brány jsem na něm uviděla. Bohužel při jedněch krutých mrazech přestal fungovat mikrofon u brány. Pak jsem se dočetla, že výrobek je určený do minimální teploty 5 stupňů Celsia, takže nechápu, proč jej vůbec v našich podmínkách nabízejí.

Stále u nás štědrou obživu hledající tlustý zedník Sádlo se hned nabídl, že to spraví. Do všeho se vždy hrne jako, že se vším ostatním do svého zrůdně olbřímího břicha dostal i všechnu moudrost světa - v rámci svého vzdělání zedníka, na víc byl líný, podobně jako jeho syn, o němž zedník tvrdil, že jej zajímá architektura. Ale do studia ho prý nutit nebude, to je na něm. A tak syn už vozí do hospody brambory a nezadržetelně tloustne jako jeho otec. Vyšší ambice tito lidé nemají. Výsledkem bylo, že videovrátného celého zlikvidoval a nakonec si jej i odvezl, že se doma na to podívá a přijel pak se svým tchánem jako údajným odborníkem přes elektřinu a nainstalovali alespoň audiovrátného. Takže návštěvníka neuvidím jako dřív, ale alespoň ho uslyším.

Přistoupila jsem tedy k audiovrátnému a ohlásila se do něj svým nicneříkajícím, ale typickým: “Áno?”, jehož konec mírně zvedávám k otázce v tom významu, že očekávám reakci.

A ve sluchátku se ozval mírný ženský hlas, který jakoby velmi opatrně vážil slova. Že by to byla cizinka, snažící se mluvit česky? Je to možné. A hlas pomalu říkal:

“Dobrý den, jsem prosím správně u paní doktorky Rosemarie Maceškové?”

“Ano, co potřebujete?”

“Mé jméno je Veronika Veverková. Chtěla jsem se zeptat, zda neruším a zda byste měla krátký čas na to mne přijmout?”

Sice jako obvykle jsem toho měla spousty v plánu, ale nikdy jsem se neuzavírala před novými informacemi a nevěděla jsem, co dáma potřebuje a odkud až za mnou třeba přijela, takže slušnost by mi nedala nebýt k ní vstřícná a nepřijmout ji:

“Samozřejmě, paní Veverková, zabzučím vám na vrátka pro pěší a vejděte prosím.”

A s těmi slovy jsem se jala mačkat knoflík po straně telefonu a ozvalo se bzučení. Chvíli jsem tiskla, abych dala návštěvnici čas zorientovat se, jak má dveře otevřít a vešla. Když jsem si řekla, že již jsem poskytla dost času, pustila jsem knoflík, otevřela dveře a začala se z nich vyklánět, abych jednak já zahlédla návštěvnici, blížící se po cestě zahradou mezi bujnou zelení, tak i aby ona uviděla mne a neváhala, kudy má své kroky směřovat. Mám totiž dobře v paměti, jak jednou jsem tak neučinila a kurýr s nákupem se dobýval dveřmi na terasu za rohem. A jiný pak po tmě, když dveře na terasu mu nešly otevřít, obešel celý dům druhou stranou a prošel právě vytopeným zahradním domem bez elektřiny a se spoustou krabic, aby se nakonec vypotácel k domovním dveřím, kde jsem jej čekala, z naprosto opačné strany. Proto radši ukazuji příchozím, kam mají jít. A skutečně za chvíli jsem uviděla dámu - myslím přibližně mého věku, což představuje, že psychicky si připadá jako teenager, ale okolí ji vnímá již jako paní vyššího věku. Přestože usměvavý obličej někdy klame na věk padesátnice, při chůzi se projeví ten šestý křížek. Tak jsem sledovala dámu jemného, příjemného vzhledu, jak prochází oblouky s právě kvetoucími růžemi a pomalu se ke mně blíží. Měla hlavu většinou

sklopenou, pečlivě sledovala cestu, aby neklopítla, ale chvílemi ji zvedla a usmála se, když mne zahlédla.

Dáma - neboť to byla skutečně dáma, jejíž ušlechtilé vystupování a chování bylo hned na první pohled zřejmé - byla oblečena v rovnou sukni, sahající pod kolena a vzdušnou světlou halenku. Světlé vlasy měla rovně sestřižené v úrovni brady, což jí dodávalo mladistvý energický vzhled. Vypadala jako vystřižená ze žurnálu tak ze 30. let 20. století. Což ale všichni víme, že odpovídá i současnému vkusu.

Když se návštěvnice přiblížila na cestičku u domu, tedy na několik kroků a tím na doslech, uvítala jsem ji: ”Dobrý den, paní Veverková, pojďte dál!” Dáma na můj pozdrav přívětivě odpověděla a pomalu vcházela do domu. Přidržela jsem jí dveře a ukazovala cestu.

Obvykle návštěvy nevodím do přízemní haly. Tam se pouze typicky direktivně soused-právník JUDr. Máslo sám hnal, když mne poprvé přepadl i s velkým psem. Ani ho nenapadlo uvažovat, že u nás je mnoho jiných zvířat a že by mohl nastat problém s jeho zvířetem. Ve své “ředitelskosti” - jak nazvat toto samostředné chování některých lidí - se mne vůbec neptal a hnal se rovnou “za nosem” a usedl do křesla v malé pracovně za kuchyňským koutem. Běžně návštěvy vodím do prvního poschodí k biedermaierovskému stolečku s thonet židličkami, z nichž dvě zedník Sádlo rozsedl. A návštěvy ohledně výtvarného umění pak vodívám přímo do druhého poschodí do velkého ateliéru, do středu umění, kam se tedy dr.Máslo nikdy zatím nedostal, ačkoliv poprvé ke mně vlastně přišel kvůli svému obrazu, který byl důvodem, proč mne původně vyhledal. Ale asi by ani dvě patra domu nevyšel. Ačkoliv je přesvědčen o svém mladistvém vzhledu a lidé kolem něj jej v tom pochlebovačně utvrzují, aby z něj jako za vnější maskou se skrývajícího mrňavého slabocha získali popřípadě nějakou nemovitost. Ty skutečně rozdělil ženám, které jej poté vždy opustí, protože kdo by to s ním vydržel a nyní je očekáváno, kdy jej vyhodí na ulici. Ve skutečnosti ve své zapšklosti působí jako víc jak stoletý stařec.

Nyní jsem ale měla pocit, že má návštěvnice se potřebuje patrně po náročné cestě zvlášť posílit, proto výjimečně jsem ji zavedla hned do přízemní haly a posadila k velkému kuchyňskému stolu.

Zcela náhodou jsem právě chystala něco k snědku pro sebe, takže bylo jídlo brzy připravené. Skutečně návštěvnice měla patrný hlad. Poté jsem ještě přinesla ze sklepa upečenou piškotovou bábovkou s právě uzrálým ovocem ze zahrady, ukrojila jsem pro návštěvu dva kousky a uvařila kávu - jak jeden můj známý říká z “božské vody”, což znamená dešťové, kterou nám posílají shůry z nebe. Jiná momentálně totiž v domě není. Paní Veronika si hned všimla, že chodím se skleněným džbánkem pro vodu do 30litrové nádoby v předsíni a že ji prolévám destilační konvicí, kterou jsem objednala bratrovi na jeho přání asi rok před jeho smrtí. Paní Veronika se tvářila trochu překvapeně:

“Vy nemáte v domě ještě vodovod?”

“Ale ano, samozřejmě, ale je zastavený přívod vody.” A dál jsem vysvětlovala: “Ano bohužel, v domě je momentálně k dispozici pouze dešťová voda. Původně jsem používala studniční, ale ta je nyní komtaminovaná kanalizací, takže je lepší dešťová a studniční využívám jen na zalévání zahrady. Už je to rok a půl co náhle přijeli z vodovodní společnosti a aniž by zazvonili či mne jinak i předem upozornili, tak v kanálku před našimi vraty utáhli přívod vody. Napřed jsem byla přesvědčená, že se jedná o nějakou poruchu a všude možně, včetně Obecního úřadu jsem telefonovala, zda mají nahlášenou poruchu. Ale nikde nic nevěděli. A ve vodovodní společnosti mlčeli. Až teprve po dvou či třech dnech mi odtud paní poslala e-mail, že si všimli, že je v katastru nemovitostí napsán nový majitel a že oni uzavírají smlouvy o dodávce vody pouze s vlastníky nemovitostí. Proto obeslali nového majitele, aby s nimi uzavřel smlouvu, ale ten vůbec nereagoval. Následně jej varovali, že v případě, že nebude uzavřena smlouva, zavřou přívod vody, ale stále nereagovali, proto se vodovodní společnost zachovala tak, že utáhla přívod vody. Jedna paní, která tehdy ke mně chodila - původně psycholožka, pak poskytovatelka půjček, byla přesvědčena, že lžu, když jí říkám, že zaplacenou nemám jen jednu opravu kanalizace a jednu fakturu a jako kolovrátek opakovala: “Já jsem se na to ptala a prý vodu jen tak nikdy nevypnou, že už to musí být opravdu velký dluh” - kdyby to řekla jednou, ale ona to opakovala jako kolovrátek, jak zřejmě byla zvyklá komunikovat se svými psychicky nemocnými klienty, když měla podezření, že jí lžou. Snažila jsem její litánii narušit a vysvětlit jí, že vodu nevypnuli kvůli žádnému dluhu, ale že nemají smlouvu s majitelem nemovitosti - ale vůbec nevnímala. Věděla jsem vždy, že s psychology často bývá problém se domluvit, někteří stále opakují své naučené formule a nikoho neposlouchají. Jiný případ je opravdu velkou vzácností - jak jsem se dopátrala, jednu paní si všichni vychvalují jako psycholožku. Od té doby jsem se s paní psycholožkou, tehdy poskytovatelkou půjček, neviděla. Tedy vedle toho se jí asi dotklo, že ji nevidím jako krásnou. Chtěla jsem jí totiž udělat radost a na jedné z podobizen jejího pejska jsem přimalovala i ji, netušíc, že její vzhled je asi důvodem, proč šla studovat daný obor. K výběru tohoto oboru většinou vede jakýsi zakopaný pes a tady jsem ho nyní našla.”

Když jsem vzhlédla k paní Veronice, všimla jsem si, že se na mne dívá se široce rozevřenýma očima, které jakoby předesílaly otázku, kterou vzápětí rty vysloví: “A on začal být majitelem vaší rodinné nemovitosti, kterou máte po své pratetě, kdosi jiný? Nyní je majitelem někdo jiný, ne vy?”

“Ano, to je v současnosti velký problém, který je právě řešen, ale abych byla přesná, tak je kolem toho stále mnoho nejasného a je to nadlouho, to snad až jindy. Kvůli tomu jste přeci nepřicestovala, abyste poslouchala mé problémy.”

Vtom jsme sebou obě cukly. Patrně z patra nad námi se ozvala velká rána a následovaly další a pak obrovský hluk. Paní Veronika se na mne vyděšeně a tázavě podívala. Já jsem však dobře věděla, o co se jedná a začala jsem vysvětlovat:

“To nic, paní Veroniko, to jen zločinecká organizace Černá noha tu právě vzala roha,” použila jsem humorně zlehčující průpovídku a vysvětlovala jsem dál:

“To se právě probudila naše čtyři “Éčka”, tedy čtyři koťata, která se před třemi měsíci narodila naší mourovaté Františce jako důsledek mého posledního pobytu v nemocnici. “Éčka” - protože dostaly jména Eríšek, Emáček, Eržička a Eliška, tedy pak se ukázalo, že Eržička bude asi Eržíček. Bohužel, když žil bratr, bylo vše během mých hospitalizací zabezpečené, po jeho smrti nastalo množství problémů. Těžko se najde někdo, kdo se stejně dobře postará. Lidé jsou v součanosti příliš praktičtí a leccos se jim zdá být nadbytečné a nevěnují tomu pozornost, jako právě zvířatům. Jen mají plnou hlavu toho, aby vydělali dost peněz a jeli pak na dovolenou kamsi co nejdál, aby tím své okolí omráčili, co si mohou dovolit a poté posílali své fotografie z nejnovější dovolené jako své PF. To je vedle bazénu na zahradě pro ně měřítkem kvality života a luxusu. Tak chudák Františka v děsu, že mne tu vystřídal někdo takový, pro ni nebezpečný, raději utekla ven a koťata jsou důsledkem. Ale to není vše. Pak k nám začala chodit bílo-černá Kočulinka, která poté také čekala koťata. Do té doby ale nestačila ještě získat důvěru, neměla s lidmi dobré zkušenosti a koťata radši porodila bůhvíkde v úkrytu a sem chodila narychlo jen na jídlo. Pak ale tímto velkým oknem”- a ukazovala jsem na velké okno v přízemí za našimi zády, “uviděla dovádět Františčina koťata a řekla si, že tady je to pro koťata vhodné místo. Ale musela počkat, až v necelém měsíci stáří koťata byla schopná něco ujít a přemístit se. V sobotu jsem si šla do dopisní schránky pro noviny a slyšela jsem zezaplotu protějších sousedů velké mňoukání. Pak v neděli navečer se chystala obrovská bouřka, už byla černá tma a blesky burácely a najednou jsem totéž mňoukání slyšela pod okny u domu a Kočulinka nervózně vbíhala do pokojíku z terasy a dívala se na mne jako že potřebuje pomoct. Tak jsem vyšla na terasu a vidím pod ní jak se potácí malé bílo-černé koťátko - ve tmě jsem ho viděla díky svítící bílé barvě. Tak jsem ho vzala a donesla dovnitř do pokojíku. Pak když jsem poodešla a vrátila se, bylo tam ještě druhé koťátko a tak v pokojíku s námi žijí ještě Kočulinka a její dvě koťátka. A venku na zahradě nás hlídá kocour Rudlík Neruda. Ale jak se blíží zima, tak bude třeba, aby na noc chodil také dovnitř, což chodíval do pokojíku z terasy, kde je nyní Kočulinka s koťaty. Budu mu muset připravit něco dalšího. Nevím, možná se s ním na noc vždy zavřu ve své ložnici.”

Tak jsem krátce shrnula vysvětlení ohledně nezamýšleně vysokému stavu zvířecích společníků v domě. A dodala jsem: “Vždycky se unaví a pak chvíli tvrdě spí, než se opět probudí a začnou řádit. Jen doufám, ty rány, že to nebyl nějaký hodnotnější obraz či něco jiného, co by se mohlo rozbít.”

Ani jsem to nedořekla a dvě tmavé chlupaté koule se přehnaly kolem nás, naštěstí nás nesmetly ze zemského povrchu, zato kytka na okně takové štěstí neměla a už se květináč s ní poroučel na zem a všude bylo množství hlíny. Představovalo to úklid nadlouho a nezdálo se mi vhodné se tím zabývat právě před návštěvou, tak jsem to zatím nechala být na vhodnější dobu.

Do té chvíle jsem na návštěvnici nenaléhala se svými dotazy na účel jejího příjezdu a nechávala jsem ji vydechnout. Při kávě však sama začala vysvětlovat:

“Musím se vám omluvit, paní doktorko, že jsem vás takto neohlášeně přepadla. Ale přijela jsem opravdu zdaleka a vlastně ani ohlásit se předem nešlo.”

Obsah jejích slov nejenže nic moc nevysvětloval, ale přinášel ještě další záhady. Také jsem zaznamenávala, že paní Veronika skutečně zvláštně mluví, dává si velký pozor na každé slovo. Možná přijela opravdu z velké dálky, ze zahraničí. Možná je českého původu, proto jazyk ovládá, ale dlouho jím nehovořila.

“A odkud až jste přijela a co bylo důvodem vaší cesty?”, dotázala jsem se.

Zloději nemovitostí: Článek z Novinek - jak časté jsou nyní tyto bezskr...

Zloději nemovitostí: Článek z Novinek - jak časté jsou nyní tyto bezskr...: Ano, to je přesně ono, v čem nyní žijeme. Žádný covid a už vůbec ne nějaký strach z očkování, můžeme se nechat očkovat každý den, z toho mít...

Advent 2021

 Letos jsem výrazný svítící barevný řetěz vyměnila za velké krajkové hvězdy s teplým světlem na baterie, které jsem vytáhla asi po osmi letech, co byly uložené:

Samozřejmě že důležití jsou jako každý rok i dva velcí Santové, kteří opět sedí na oknech, zatímco sob zůstal doma - na schodištěm k ateliéru ve 2. poschodí. Výzdoba byla udělána ještě koncem listopadu a většina fotografií také, takže před sněhem:

Světelný řetěz zůstal venku jen hvězdičkový s bílým světlem na baterie:

A takto se po zanesení sněhem ještě po dvou dnech tání prodírám pro vodu do sudů za domem:

Nejen že jsem byla zabavena jiným, ale letos jsem nějak ani neměla náladu fotit sněhovou nadílku, která mne spíš děsila.