ČESKÁ POLICIE - ČINÍ ČI NEČINÍ?

Již vícekrát jsem zmiňovala vykradení svého bytu v Maceškové ulici 21.12.1994, kdy jeden pražský starožitník ke mně poslal tři zkušeného vykradače. Tenkrát jsem se setkala snad poprvé s neuvěřitelnými chybami práce české policie. Byla jsem

na výboru Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, kde jsem byla předsedkyní - viz má fotografie právě během toho, co mně doma řádili zloději, poté jsem měla schůzku u daného starožitníka. Nepodařilo se mu mně víc zdržet a zloděje jsem překvapila vpůli práce, když odvezli první várku a vrátili se pro druhou. Nejmohutnější z nic honem běžel přede mnou do mého bytu a schoval se za závěsem asi metr od vstupních dveří do bytu, aby se mnou něco provedl. Můj šestý smysl mi nedovolil udělat krok, abych se ocitla vedle něj a do bytu o patro níž jsem šla volat policie - a to byla první neuvěřitelná věc - bylo 21.12.1994 v podvečer a linku 158 zvedl jakýsi starší hlas - vyloženě "Hlustvisihák" - nevím, zda to byl nějaký vrátný či co. Stále opakoval: "Mluvte pomaleji", tak jsem měla dojem, že to zapisuje. Konečně jsem mu vše nahlásila a vydala jsem se zpět ke svému bytu, když se onen lupič, který slyšel, že volám polici, vyřítil proti mně. Běžel k přistavenému autu a rychle se řidičem odjel, třetího nechali radši na půdě nad mým bytem, báli se počkat. Tak jsem šla volat znovu, abych opravila své hlášení, že tam zloději ještě jsou, předtím jsem myslela, že byli. A tentokrát telefon zvedl mladý hlas a vůbec nic tam neměl nahlášeného. Kdyby někdo opravdu rychle potřeboval pomoc, nedočkal by se. Pak tedy konečně přijel snad plný autobus "bijáků" - s nataženými kohoutky se přískoky blížili k bytu.... Sice pak vše "sedělo", že obrazy daným autem byly dovezeny danému starožitníkovi, ale policie je od něj nezískala, ten až krásně v poklidu 28.11.2010 jeden z ukradených obrazů - Ostrov mrtvých Maxmiliána Pirnera prodal v aukci - v Dorotheu v Linci. Vůbec se nemusel obávat, že bude prodej publikovaný na internetu - česká policie na to nepřišla, pouze já, ale mnohem později - stejně jako v mých detektivkách vše vypátrává autobiografická Rosemarie Macešková. Je to zaznamenaný obraz naší doby. Na prvním fotu je obraz ještě v mém tehdejším bytě v Maceškové ulici, pak je mé foto na výboru Klubu kultury v daném čase a poté onen prodej v Linci.

 Omlouvala jsem nezjištění prodeje českou policií tím, že to bylo v zahraničí, ale čerstvě jsem zjistila něco mnohem víc bijícího do očí, týkající se obrazu Oty Janečka, značeného O.Janeček 46, který je na dalším fotu, jak byl u mne v Řitce v roce 2016, pak byl odnesen Miroslavem Kolářem, na mé naléhání, aby jej vrátil, tvrdil neustále, že to není problém - stejně jako tedy ještě čtyři další obrazy. Stal se to u nás"folklór", bratr se mne vždy ráno ptal, kdo ten den má přijít a vždy si hned s humorem sám odpověděl: "Á, samozřejmě, pan Kolář s obrazy" - čekali jsme ho každý den, že konečně přijede, jak sliboval. Pak si s ním tady dojednal telefonicky schůzku náš pan stavitel - 20.2.2017 a když se nedočkal, tak v náhradním termínu ještě 22.2.2017, ale opět se nedočkal. Proto jsem odeslala 5.4.2017 trestní podání, které mi bylo policií záhadně vráceno, že neshledali žádný trestní čin- asi jim rovněž tvrdil, že obrazy může kdykoliv vrátit, tak jsem odeslala ještě znovu podání 10.6.2017 - upřesněné a už opravdu jasně "polopatické". Nyní jsem Okresnímu státnímu zastupitelství adresovala dotaz a při té příležitosti jsem zjistila, že mezi mýma dvěma podáníma byl obraz 23.4.2017 prodán aukčně v Galerii Art Praha - úplně pod nosem policie. Před mýma podáníma ještě zkusil štěstí svou doporučenou výzvou jeden advokát, ale na to jsem nespoléhala.

  Obraz byl součástí obrovského konvolutu obrazů Oty Janečka, které mi od konce roku 2004 nosila má dlouholetá kamarádka a spolupracovnice Andrea Pilařová, dcera Andreje Bělocvětova. Nepracovala s počítačem a nevěděla si rady, jak by sehnala kupce na obrazy, které jí nosili sourozenci, kteří získali dědictvím po své tetě vynikající sbírku Janečkových obrazů. Z obrazů byl nadšený i syn malíře, Ing. Tomáš Janeček, který tehdy obrazům dával čísla svého soupisového katalogu. Tento obraz mi Andrea přinesla v r. 2010 a ing. Janeček z něj byl nadšený, že namalovaný stolek s jednou zásuvkou je ještě dosud v ateliéru v Bubenečské ulici. Ale přesto zrovna nějak se nedařilo hned obraz prodat a Andrea jej proto vzala do jižních Čech, kam jezdili s rodinou a dala jej do aukce v Čsckých Budějovicích. Tam na obraz napsal posudek tehdejší ředitel alšovy jihočeské galerie PhDr. Hynek Rulíšek, kde píše, že se jedná o obraz galerijní hodnoty a obraz byl prodáván s odhadní cenou 230.000-350.000 Kč, ale neprodal se, proo jej Andrea dovezla zpět. Překvapilo mne pak, že mi Andrea sdělila, že majitelé souhlasí se snížením ceny obrazu až na 150.000 Kč a ze tu cenu jsem jej pak prodala jednomu sběrateli ze severních Čech. Ten se pak rozhodl obraz v r. 2014 dát aukčně prodat a zrovna jej dal do aukce Galerie Art Praha, která se konala 27.4.2014, kam dala rovněž Andrea celou skupinu obrazů, značených Janečkem, které jsem jí odmítla nabízet k prodeji.

Andrea nosila napřed zcela bezproblémové velmi kvalitní obrazy, které byly ve výborném stavu, ale měly často různě odřené rámy, protože byly evidentně někde naštosované, nebyly zavěšené. Pak najednou přinesla obrazy naopak zašpiněné a s nepoškozenými rámy - a ty byly zvlášť pěkné. Byly to totiž vybrané obrazy, které paní měla pověšené a byla silná kuřačka, od toho byly zakouřené, špinavé. A pak najednou Andrea přišla s tím, že obrazy sbírali i v další rodině sběratelky - a nosila jakoby novou várku obrazů z další sbírky. To už najednou se občas někomu na obrazech něco nezdálo. Bylo mi také divné, že si Andrea tak studuje Janečkovy monografie, když se o jeho díle jako o protikladu jejího otce, nevyjadřuje dobře. Byla jsem si ale jistá, že tyto obrazy Andrea určitě nemalovala, i když v té době jsem už věděla, že se mi snažila vnutit obrazy jakoby svého otce, které malovala ona. Až pak jednou právě v r. 2014 mi poslala obraz, na němž jsem jasně poznala, že jde o falzum a v tu chvíli jsem si vzpomněla, že se už kdysi Andrea kontaktovala s komunitou ukrajinských malířů, kteří byli schopní a ochotní cokoliv kopírovat. Ihned jsem s ní přerušila všechny kontakty a ona obrazy dala právě do dané aukce. Ačkoliv jsem na falza upozornila, aukce proběhla a všechny obrazy se dobře prodaly, pak ale postupně kupci začali obrazy vracet - a to právě i tento obraz, ačkoliv ten byl přinesený již v r. 2010. Ing. Janeček si pak s ověřováním nevěděl rady a řekl, že v 50. letech si jeho otec zkoušel akryl, jindy jej nepoužíval. Proto dali obrazy na chemický rozbor a kde byl zjištěn akryl a obraz měl datum z 50. let - byl dle nich v pořádku a když měl datum 46, bylo to falzum. Což už toto samo o sobě je nesmysl. Akryl jako takový byl známý třeba už i v 19. století, ale ředil se olejem a že je možné jej ředit vodou, se zjistilo až v polovině 50. let - uvádí se od r. 1955, takže obrazy s datem 1951 či 1953 jsou na tom stejně jako z r. 1946. Rozbory se měly týkat pojidla a nikoliv akrylu.

Takže bylo rozhodnuto, že tento obraz, nesoucí datum 1946, když na něm byl zjištěn akryl, je falzum a pán, který ode mne obraz koupil v r. 2010 za 150.000 Kč,  mi jej přijel prodat za tutéž cenu. Obraz jsem tedy koupila a měla jsem v něm 150.000,- Kč a nyní jsem tedy zjistila, že jej Miroslav Kolář odtud odnesl rovnou do aukční síně a dostal za něj 190.000 Kč, zatímco mně zůstal v tvrzení, že obraz je možné hned přinést vrátit. Jak je možné, že policie prodej nezjistila - bude nyní od kupce žádat obraz zpět anebo od prodejce peníze? Hlavně doufám, že sjedná co nejdříve nápravu své NEPRÁCE.

Mezitím se už také začaly v aukčních prodejích ukazovat další obrazy, v r. 2014 vrácené jako falza.

 

Zato v létě 2017 mne překvapil zvláštní způsob policie, jakým se pokouší získat informace. Vesměs se hanlivě mluví o bulvárních novinářích, jak píší nesmysly, ale tady jsem se na vlastní oči přesvědčila, že píší jen to, co jim někdo takto vnutil svůj výklad, své informace, zaměřené tak, jak chce, aby novináři o tom psali. Nemohli si to vymyslet sami. Tak najednou téměř denně u mně za největších veder v r. 2017 - těsně po bratrově smrti  zvonili postupně různí novináři, často rovnou i s kameramany, kteří mne hned začali snímat. Bylo z toho zřejmé, že policie svolala tiskovku, kde novnářům podala přesně cílené informace, co si přála, aby se novináři dotazovali - skutečně se mohla policie domnívat, že je něco, co před ní tajím a novináři to ze mne dostanou? Zvláštní.... Tak vznikaly šíleně pomýlené články - jako že mne půvoně arménský komik (viz má kresba) našel - jako ženu, která je účastna na podvodech, které postihly třeba Jiřinu Bohdalovou. A když se mně tak arménský komik ptal na mou souvislost s Bohdalovou, tak je ta, že Bohadalová uvádí jako počátek své umělecké kariéry, že chodila do baletní školy mé pratety primabaleríny Niny Gordon Mládkové, sestry mé babičky z maminčiny strany, tak asi 20 let přede mnou - na jednom fotu je Bohdalová a na dalších já - přesně v r. 1960. Dle shodného postoje patrně již tehdy Bohdalová nacvičovala také taneček s panenkami. Na základě postoje nohou však nebyla Bohdalová taková baletka jako já. Byla jsem nadšená do všeho umění od nejranějšího dětství - vážně jsem studovala vedle kresby a malby hlavně hru na klavír a zpěv. Jinou souvislost s Bohdalovou skutečně nemám a jméno bankovního úředníka, který jí prodával obrazy, jsem slyšela poprvé právě od novinářů - a je mi jasné, že tento úředník, když na přání Bohdalové jí prodával obrazy, opatřené řadnou posudků, udělal jedinou chybu, že si chtěl usnadnit práci a zalhal o původu obrazů, že si myslel, že spojení obrazů s bankou mu prodej usnadní.

Na dalších fotografiích jsem v srpnu 1997 ve dvou živých rozhovorech na TV PRIMA v pořadu Dobrý večer, který se každý den konal před televizními novinami. Byly to dva rozhovory, se mnou byly výjimečně oba dva s jednou osobou, přesto jsem nestihla zdaleka říct vše, co jsem chtěla - právě k problématice kolem obrazů u nás, hlavně jsem mluvila také o falzech svých posudků. Pražští obchodníci jako obvykle nebyli rádi, jak o všem otevřeně mluvím a dávali mi to hodně najevo.

·  

HOVORY O UMĚNÍ

Ve čtvrtek 18.1.2018 jsem rozeslala e-maily s tímto sdělením:
Vážení přátelé,
Pouze Vás v tuto chvíli chci informovat, že tentokrát, ačkoliv je třetí čtvrtek v měsíci, nebudou se konat Hovory o umění v kavárně, jak jste byli zvyklí – na Rašínově nábřeží 58 v Praze 2. Usoudili jsme, že již to není vhodné prostředí pro besedy o umění, rychle se vše posunulo směrem k jídlu a umění je potlačeno. Pro provoz restaurace je určitě dobré, ale není vhodně pro naše besedy.
Zatím budou zpracovávána písemně témata, přenášena v tuto chvíli v elektronické podobě a ukáže se, zda bude možné využít nějaké na umění orientované prostory, které by mohly svou polohou vyhovovat.
Je stále mnoho témat, která se nabízejí – třeba aktuálně v naší víc než kdy jindy komerčně orientované společnosti je stále opakovaný termín FALZUM. Avšak opomíjí se, že co se tak nyní obecně označuje, vůbec nemusí být falzem, nýbrž kopií nebo napodobeninou – a to je velký rozdíl. V 90. letech lidé svobodně vytáhli staré rodinné obrazy, dříve pečlivě ukrývané a už pro jejich stáří, že je pamatovali po generace, byli samozřejmě přesvědčeni o jejich pravosti – a pak byli velmi překvapeni, že v různých institucích na ně chtěli volat policii, že jim nabízejí falzum, když oni byli překvapeni o jiném.
Zde jsem objevila starou fotografii z 90. let z mého tehdejšího bytu v Maceškové ulici, kde je o kredenc opřený obraz, který byl signovaný A.Renoir. Tehdy jsme se všichni domnívali, že obraz je originálem – UV lampa prokázala kompaktnost signatury s ostatní malbou, obraz byl velmi líbivý, svítivé barvy pod italským nebem – znázorněn je barokní kostel Santa Maria della Salute v Benátkách a Renoir skutečně v 80.letecvh 19. století v Benátkách byl. Majitel jel s obrazem do Mnichova do Alte Pinakotek a tam právě vyhrožovali policií, majitel byl přesvědčen, že to je na něj lest. Krásný obraz, líbivý – ale než zjistíme, jak tehdy Renoir maloval, kde byl ve studiu světla, impresionistické skvrny – viz další obraz – autentický Renoir – Bazilika sv. Marka v Benátkách. Při takovém stupni vývoje rukopisu není možné, že by týž malíř malovat tak, jak vidíme na předešlém obraze. Přesto není pravděpodobné, že by obraz vznikl jako falzum, pod čímž rozumíme „něco falešného“, co se vydává za něco, co není – a to v současnosti je myšleno na trhu, má sloužit k protiprávnímu obohacení tím, že se vydává za něco jiného, než je. V minulosti se tak nepočítalo s podvody na trhu a běžně vznikaly obrazy s podpisy, jejichž originály byly nedostupné – viz vůbec tak rozšířená produkce anaplastů, reprodukcí, aplikovaných na plátně, takže i zezadu obraz působil velmi autenticky a v měšťanských domácnostech nahradil nedostupný originál. Vše mělo svůj účel, nemusel být špatný záměr. Proto je nesmyslná reakce apriorního volání policie a kriminalizace držitele takového obrazu. Ten se špatným úmyslem se nenechá nachytat, obraz se snaží prezentovat vesměs ten slušný.
První foto je tedy z prostor, kde se konala loupež 21.12.1994, tedy shodný den – 21.12. jako se na konci loňského roku konaly poslední Hovory v dané kavárně na pražském nábřeží.
Jinak – samozřejmě je každý vítán na soukromé Hovory o umění, každý může přijet do Galerie Rosemarie v Řitce, bude vítán a můžeme si hezky o umění popovídat.

Poslední předvánoční HOVORY O UMĚNÍ

Naposledy v tomto roce jsme se setkali krátce před vánocemi - třetí čtvrtek v měsíci tentokrát vyšel na 21.12.2017.

Předně je nutné upozornit, že nemám nic společného se současnou obrazovou výzdobou kavárny Michael - raději ani v této souvislosti neuvádím „umělecké kavárny”. Daná výzdoba, která nás tentokrát čekala, je ještě pochopitelná u restaurace či jiného stravovacího zařízení, které nemá nic společného s uměním, neklade si ambice jiné, než týkající se jídla. Došlo k tomu, že mne počátkem t.r. nájemce prostoru chtěl zainteresovat jako kurátorku galerie Michael, patrně přesně neznal text nájemní smlouvy. Právě tehdy mne oslovila Britishpedie jako snad jediná encyklopedie, kde ještě dosud nebylo uvedeno mé heslo a uveřejnili v ní, že jsem kurátorkou galerie Michael. Je pro mne velkou ostudou, že si toto kdosi přečte, třeba i v zahraničí, přijede a jde se podívat - a co vidí? Aukrácký humus! Ještě tak ujde jedna stěna, osazená grafikami Jiřího Švengsbíra (1921-1983), který byl módním grafikem pražských motivů v 60. a 70. letech. Ale na jiných stěnách jsou zavěšeny obrazy toho nejspodnějšího aukráckého ražení, v tom smyslu, jak prodej umění na Aukru je tou nejspodnější úrovní, které se každý slušný člověk vyhne, protože pohybovat se v tomto směru na Aukru je tou největší ostudou, přípustnou pouze pro nezasvěcené laiky, nad čímž se informovaní shovívavě usmějí. Má-li někdo přemíru zbytečného času, pak na Aukru může hledat, zda tam mezi spoustou marastu přeci jen něco neobjeví, co tam nějakým nedopatřením proklouzlo, ale nemluví o tom, dělá to tajně, prozrazení, kde danou věc objevil, by určitě neprospělo. Je zde třeba zdůraznit, že já osobně se musím veřejně od tohoto distancovat, byla by to obrovská profesní ostuda. Ostatně účastníci našich Hovorů podotýkají, že v restauraci a kavárně přesto nejspíš je kvalitní umělecké povědomí, protože patrně ve sklepě je uloženo vysoce hodnotné umění, které bylo ode mne odvezeno stavitelem (mé typické eufemistické označení), přestože jsem měla domluveno, že by obrazy byly patrně zlatým hřebem exkluzivní předvánoční aukce. Jednatel aukční společnosti patrně nezaregistroval obrovskou ostudu, že obrazy byly předtím amatérsky „provětrány" na Aukru. Naštěstí Aukro je pod úrovní četných lidí, tak nedošlo zcela k zdiskreditování daných obrazů. Ale přesto, že jednatel čekal na přivezení obrazů k exkluzivní předvánoční aukci, když si je žádal stavitel, dala jsem mu je s tím, že je předá k aukčnímu prodeji dle svého výběru. Pan hostinský mu pak řekl, že jsou obrazy neprodejné - patrně si jsou vědomi jejich hodnoty a nechtějí je ani prodávat, jinak si nelze vysvětlit toto chování, takže znalci přeci jen asi jsou. Bohužel s danými obrazy si eufemisticky řečený stavitel odvezl i obrazy tří jiných majitelů, jimž jsem je slíbila prodat před vánocemi. Obrazy měly jít hned do aukce, aby byly prodány ještě před vánocemi, místo toho byly uloženy kdesi v hospodském sklepě. Nerozumím tomuto chování a je opět poučením o tom, že je třeba zvážit, kdo je schopen spolupráce, kdo na to má a kdo nikoliv. Bude samozřejmě vše napraveno a už s neosvěčenými nikdy nespolupracováno. Je ovšem třeba se daným postiženým tímto sveřepým podivným chováním velmi omluvit.

Měli-li by účastníci HOVORů O UMĚNÍ být přivedeni do prostředí s uměním, nejradši bych je dopravovala k sobě, tedy do Galerie Rosemarie v Řitce. Je problém, že bych se musela postarat o dopravu, protože je podstatně složitější než ta metrem či tramvají na pražské nábřeží. Po svých zkušenostech nepočítám s tím, že by bylo v prostoru kavárny na co se dívat a na HOVORY O UMĚNÍ přináším s sebou fotoreprodukce umění, o němž má být jednáno.

Přinesla jsem i fotografii podobizny kuchaře restaurace U Kalendů, která je součástí nájemních prostor, spojených s kavárnou Michael. Kuchař je zajímavý typ, připomínající italské kuchaře v německých seriálech, s výraznou excetrickou mimikou. O namalování podobizny mne požádadal už dost před časem stavitel. Ačkoliv pak brzy obraz viděl a už se mu líbil, já jsem stále spokojená nebyla a neustále jsem obraz upravovala a přemalovávala. Šlo o vystižení zvláštní grimasy s výrazně zvednutým pravým koutkem rtů. To samo o sobě by nebylo obtížné, ale stále jsem necítila z obrazu ten správný vjem zcela rozhýbaných všech svalů obličeje, jak jsem to viděla na kuchaři. Až jsem pochopila, že se grimasa musí projevit i ve svalech obou tváří, očí - a prostě všude. Abych pravdu řekla, obraz budu patrně stále upravovat, dokud jej budu mít po ruce.

Při práci na obraze jsem si uvědomila, že naprosto stejně má zvednutý shodný pravý koutek rtů i Josef Sudek na obraze Šeříkový Sudek Andreje Bělocvětova z r. 1974. Daná mimika tedy není až tak ojedinělá a měl ji i fotograf Josef Sudek. Bělocvětovův obraz je však dost stylizovaný, takže mimika celého obličeje není tak čitelná. Originál obrazu jsem před časem prodala jednomu pražského galeristovi, který si pro něj honem přijel, aby zabránil stavitelovu vyhrožování prodejem mého auta. Obraz mi pak v domě scházel, tak jsem si namalovala jeho kopii - a to dokonce trochu větší na na plátně - a ta je nyní mezi obrazy, které spočívají v hostinském sklepě.

U kuchaře i Sudka se jedná o klidovou mimiku, spojenou s úsměvem. Vedle toho patrně existuje i neurotický tik stejné podoby, což krásně popsal Karel Čapek v jedné z Povídek z druhé kapsy „Čintamani a ptáci”. Tam tik s touto mimikou sleduje MUDr. Vitásek na tváři zámožné židovky Zanelliové, od níž chce koupit cenný koberec a když ona ho odbývá: „Já neprodávám žádné tepichy, já jsem von Zanelli, pane! Máry, ať jde ten člověk pryč!” V jejím přápadě je popisováno na opačné - levé tváři. Na Hovorech bývá přítomen MUDr. Petr Dvořák, takže jsem se snažila od něj získat odborné vyjádření, jak je taková mimika vůbec možná. Jedná se v každém případě o uvolnění svalů na dané tváři, dovolící pohyb koutku úst po značné části tváře, Čapek popisuje, že koutek běhal přes celou tvář. MUDr. Vitáska to vyvádělo z míry, když stál proti tomuto jevu, až z toho sám začínal mít tik.

Detektivní tvorba je jako obvykle zdrojem velkého moudra a četných poznatků a jen hlupák jí opovrhuje - viz citát Raimunda Chandlera na počátku mé nedávno napsané novely - vše napsané a takto formulované pod vlivem návštěvy stavitele s jeho údajně sečtělým kamarádem, odpůrcem detektivního žánru, při jednom z nájezdů - tentokrát 27.10.2017 za cennými knihami, jejichž prodej jsem před stěhováním předběžně projednávala s antikvářem a znalcem dr.Václavem Proškem, avšak rozhodla jsem se pro památku na celoživotní tatínkovo sběratelství a mé využití v diplomce a při navracení zámeckých interiérů do původního stavu, je stěhovat a neprodávat (předpokládaná hodnota tak 200.000 Kč).

Dále jsme si všímali projevů realismu v malířství - když s ním v polovině 19. století Gustave Courbet přišel jako s velkým novým celkovým pojetím a dal tak vzniknout celému stylu, přinesl do malířství jako novinku přijetí reálných námětů ze života, tedy nejen reálnou formu, ale i obsah, námět. Předtím salónní umění zobrazovalo koncipované alegorie, často z antické mytologie či historie a i když uznávaný salonní malíř William Adolphe Bouguereau ještě v r. 1869 dokonce namaloval venkovanku s hráběmi, formálně se stále jedná o ateliérovou „umělou” formálně vytříbenou tvorbu. Kdežto Gustave Courbet již o 20 let dříve namaloval své slavné Štěrkaře, o 25 let po Štěrkařích pak vznikl příznačný obraz Hoblovačů parket od Gustava Caillebotte.

Právě den před konáním Hovorů ke mně přijeli starší manželé - lékaři z Ústí nad Labem, kteří se na mne opakovaně obracejí ve věci svých obrazů. Tentokrát přivezli jeden obraz k restaurování a při té příležitosti se prý stavili na Pražském hradě na výstavě impresionistické malby. Z jejich líčení jsem pochopila, že výstava si nevšímá impresionismu jako dobového stylu, nýbrž impresionnistického malířského rukopisu, bez závislosti na době tvorby a je dovedena do současnosti a pán byl zcela nadšený obrazy současného mladého malíře Adama Kašpara. Jedná se o studenta čtvrtého ročníku AVU, narozeného v r. 1993. Maluje skutečně detailně hlavně lesní krajinné motivy. Na Hovorech přítomní vesměs souhlasili, že obrazy jsou líbivé, ale v podstatě vím, že bych je neměla potřebu malovat. Může autor do detailně dle přírody namalovaného vložit své vlastní emoce, co chce sám vyjádřit anebo je jen v područí toho, co je mu předložené? Proč tvořit, když to neumožňuje vyjádřit své já? Mladý malíř přišel se svými detailně promalovanými přírodními studiemii a vzbudil jimi nadšení. Nedivím se - laická veřejnost si stále plete umění malby s uměním dokonalé věcné zobrazivosti, což však ale lépe dokáže snad fotografie, že? Tak proč totéž dublovat jinou technikou, kde nemůže být tak dokonalý výsledek a to za nesrovnatelně většího úsilí? Obrazy Adama Kašpara jsou tedy v každém případě líbibé, ale vzhledem k celkového vývoji malířství dost nechápu to všeobecně kladně hodnocení a vyzdihování tvorby mladého studenta, patrně i ze strany odborníků, což je to, co překvapuje. Může tímto směrem vést nějaký další vývoj? Anebo po vypršení nadšení vše uhasne? Považuji to jen za jeden z možných přístupů v malířství.

Dále jsme se dotkli i toho, co mne trochu zarazilo v autentickém vyjádření Agathy Christie, že i ona jako spisovatelka byla v určitých obdobích k psaní vedena potřebou vydělat peníze. Je to nepochybně dané okolnostmi spisovatelčina života. Jistě překvapí, že mnohdy se potýkala s velkými finančními problémy, až bankrotem. Už v dětství sice ani ona ani její sourezenci nebyli patrně poznamenáni finanční nedostatečností, ale za obrovských starostí rodičů, zejména tatínka, což nejspíš vedlo i k jeho předčasné smrti. Zcela po této stránce v pohodě byla asi až za svého druhého manželství.

Je to o setkávání intelektuálního světa s neintelektuálním. Nyní během vánočních svátků mi telefonují různí přátelé a známí, vesměs vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové a stěžují si na své velké finanční problémy, do nichž byli přivedeni podvodníky. Mám zkušenost, že tito podvodníci bývají bez vzdělání. Je otázkou, proč někdo nepřispěl k rozvoji naší společnosti svým vzděláváním, důvody mohou být různé. Třeba i někdo by velmi rád studoval, ale finanční důvody mu to nedovolily. To byl i případ mého tatínka, který se napřed musel vyučit optikem a pak až při zaměstnání mohl vystudovat napřed reálné gymnazium a poté práva, aby se dostal ke své vysněné kriminalistice, o což pak ovšem zase přišel v době normalizace jako politicky nevyhovující. Oproti tomu maminka byla ze zámožného prostředí a napřed studovala výtvarné umění, ale odešla za vědou - astronomií a poté jadernou fyzikou - pro stálé změny svých zájmů studovala stále, do konce života. Nebezpečím pro společnost jsou ti, co nestudují z lenosti a přijdou na svůj způsob života a obživy, že jednodušší je podvod na důvěřivých intelektuálech. A to je problém naší současné společnosti, k řešení již pro jiné profesionály.

　

Štědrý den s Františkou v Řitce

Oslavily jsme s mourovatou Františkou Štědrý den především novými objevy a zásadními změnami. Zjistila jsem, že nejkrásnější výhled je z okna z ateliéru 2. patra domu, ale nikoliv k jihu přes naši zahradu, kam byla místnost směrována, nýbrž na opačnou stranu - tj. přes vlastní osídlení Řitky, směrem ku Praze, na obzoru s Cukrákem. Výhled je zde uzavřen po celém obzoru brdským hřbetem a pod ním svítí světla domů a je vidět až rozsvícený strom na návsi. Pohled je malebný jako z filmové pohádky či z mých oblíbených filmů - jako je Střihoruký Edvard aj. Prochází větvemi vysoké vzrostlé borovice hned u domu, která mi vždy evokovala motiv z jednoho dílu detektivního seriálu Columbo, kde stárnoucí tanečnice spáchala vraždu tak, že šplhala do prvního poschodí domu po takovém stromě. Zůstala jsem v úžasu stát, o co jsem se dosud ochuzovala, když jsem v této části domu měla spíš odkladový prostor. Noc na Štědrý den jsem strávila vyklízením a u okna jsem si vytvořila zátiší se stolkem, abych u něj mohla sedět a při úžasném výhledu z okna formulovat věty svého psaní. Při té příležitosti jsem mezi odloženými věcmi vyštrachala mnohé - jako i maminčin velký dalekohled, který si sama sestrojila, pozorovala jím slunce a psala o tom články. Také jsem objevila ještě jednu krabici se sklem - s vázou Gallé TIP a jedním pohárem, které hned pošlu starožitníkům a snad by mne nalezené sklo mohlo zachránit od odpojení elektřiny, jímž bez dalšího upozornění vyhrožují hned první den po vánočních svátcích a dále jsem našla koberečky na schodiště, jímž jsem ozdobila právě schodiště až do druhého poschodí, tedy do místa, kam se nejraději utíkám. Není jistě náhodou, že architekté často pracovny umísťovali do nejvyššího místa stavby - viz pracovna architekta Jana Kotěry v jeho vile, situovaná na vrcholu věžovité stavby. Je to vedeno potřebou klidu ke soustředění. Původně byl jako hlavní místo k mé práci zamýšlen malý ateliér či pracovna v přízemí, jehož velké okno i zabezpečuje dobré osvětlení. Po období, kdy jsem tam od rána vysedávala, držela se na židli a čekala na vysvobození, než odjede dělný lid, který přijel vždy tak před 8. hodinou a s úsměškem se okatě podivoval, „že jsem snad ještě spala?" Vykonával zbytkové stavební a jiné práce v ceně téměř 2 miliony Kč a během toho se stalo, že tuto místnost nemám ráda a necítím se v ní dobře. Mám ji spojenou s tím, jak mi zde nervozita z dlouho trvající situace způsobovala každodenní zvracení, zastavené až užíváním dvojnásobné dávky těch nejsilnějších léků svého druhu, kterou si od té doby netroufám snížit. Takže nyní se utíkám pryč od všeho ruchu - do malebných zákoutí druhého patra. A stejně ani nějaký dělný lid moc již v plánu nemáme a musím si stále opakovat tatínkovu poučku - jak určitě zase tam nahoře kroutí hlavou, že jsem ji opět jako obvykle nedodržela, jak to mám v povaze - „na lid to chce přísnost, nikoliv vstřícnost". Tatínek mi tuto mou povahovou vlastnost, na níž celý život doplácím, nikdy nevyčítal, jen chudák vždy trouchu zakroutil hlavou, že se jako nic zase nedá asi dělat, jsou to pravidelné nutné ztráty a újmy.

Naše vánoční atrakce došly už určitého opotřebení a zejména led řetězy Santů dosloužily. Jednomu Santovi jsem nesvítící řetěž vyměnila za hvězdy, druhému odpadly sáně. Kdyžtak v budoucnu mu je opět přiděláme. Venku se mnou svíčky u náhrobku zapaloval kocourek Bayerů, tj. sousedů naproti, který je u nás jako doma, má u domu i své mističky na jídlo, mazlí se ke mně, nechá se vzít na ruku a nakukuje do domu, že by jako rád šel dovnitř. Vysvětluji mu opakovaně, že má již své pány a ti by se divili. Jeho panička mu proto dala obojek, aby bylo vidět, že není bezprizorní. Dostal jakési americké jméno, které si nepamatuji, tak mu říkám kocourek Bayerů. Tak to jsou naše letošní vánoce.