Ano nabíjí a to už od dětství. Až nyní si často uvědomuji, jak zbytečně jsem v mládí podléhalá různým radám a nechávala jsem se vést, místo abych šla svou cestou, jak jsem vše cítila. Nyní poznávám, že jsem to vždy cítila správně, protože nyní již plně osvobozená od všech daností se k tomu vracím.
Z tvorby Vincenta van Gogha jsem už ve školním věku cítila obrovskou sílu tvůrčí svobody, radost z tvorby, v podstatě to bylo to hlavní, co mne přitahovalo k výtvarnému umění. Byl to pocit, že když takto si propadnu tvorbě, budu šťastná a vše kolem mne mi bude jedno.
Nyní jsem po domě shledala celkem šest již starých nástěnných kalendářů s obrazy Vincenta van Gogha, protože ty jsem si vždy ráda kupovala. Někdy v nich jsou obrazy notoricky známé, které mne v podstatě často ani moc nezajímají. Ale také se v nich objevují obrazy, které jsem tam uviděla poprvé, neznala jsem je - různé krajinné záznamy.
Všech šest kalendářů jsem si pověsila po stranách schodiště do ateliéru ve druhém poschodí, kde na stupních schodiště jsou koberečky, protože tímto schodištěm se ocitám ve svém svatostánku umění. Všechny kalendáře jsem otevřela na aktuálním měsíci únor a jeden z nich jsem pověsila na zvlášť pohledově významné místo, protože je tam reprodukován jediný van Goghův obraz, který byl prodán za jeho života - Červená vinice u Arles.
Prošvihla jsem lednový obrázek na jednom z kalendářů, který mám zvlášť ráda. Působí na mne uklidňujícím dojmem, že být šťastný, uzavřený ve své tvorbě, může být člověk kdekoliv. Je to zahrada nemocnice (či blázince) v Arles, kde Vincent van Gogh strávil poslední rok svého života.
Arles, poklidné malé městečko s obrovskou historií, sahající až k antice, které si Vincent van Gogh vybral, že se tam ze zdravotních důvodů uchýlí z nezdravého bouřlivého velkoměsta. Až má člověk chuť také se tam přestěhovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat