Máme tu opět růžovou sezónu

 Ano, letošní růžová sezóna už je opět tady.  Návštěvy po průchodu růžovými oblouky konstatují, že se tady cítí jako v Ráji.

K původu jednotlivých druhů růží jsou informace na webu: 

http://www.ruze-domu-rosemarie.euweb.cz

Bohatstvím květů nikdy nezklame pnoucí růže červeno-nachové barvy, jejíž název jsem si opomněla poznačit. Je jemnější, nemá silné stvoly jako jiné druhy na zahradě a i květy jsou drobnější, ale je jich velká záplava:

Protože touto růží návštěvy skutečně prochází, použila jsem již asi 2 roky starou fotografii k vytvoření ilustrace pro nyní do předprodeje chystanou knihu "Česká šlechtična v červí díře":

Tam jsem procházet touto růží poprvé uviděla baronku Veroniku a takto jsem ilustraci upravila do černobílé podoby, jak bude uvnitř knihy:

Další dvě pnoucí růže jsou dost obdobné - obě mají velké sytě červené květy a zejména výrazné jsou tím, jak mají silné stvoly, takže se až dají těžko zvládat v usměrňování, kam mají růst.

Je to jednak růže Sympathie:

A druhá silná sytě červeně kvetoucí pnoucí růže se jmenuje Santana:

Další pnoucí růže zatím nekvetou - hlavně je očekáváno v červenci kvetení růžové růže Tausendschön, tak na něj si ještě musíme počkat - na výše uvedeném webu je historie této růže na naší zahradě. Je to pozoruhodný příběh, jak se bílá Máňa Böhmová vrátila do své předchůdkyně, z níž byla vypěstěná. Napřed jsem se domnívala, že je tu nová odrůda a chystala jsem se ji přihlásit pod jménem Pansymarie.

Pnoucí růže preferuji, protože obecně mám ráda vyšší rostliny, nikoliv ty při zemi.

Takže keříčkové růže jsou na zahradě jen výjimečně - často pro nějakou zajímavost.

Takovým případem je bílo červená, tedy barevně výrazná a pestrá růže, která právě pro svou barevnost dostala jméno po francouzském fauvistickém malíři - Henri Matisse:

Zatím jen málo kvetla také růžová Kněžna Libuše:  

Víc se do toho dala červeně květoucí keříčková růže, jejíž jméno neznám:

 

Česká šlechtična v červí díře - další krátká ukázka textu

 Další krátká ukázka textu:

Večer mne v TV zprávách zaujala zpráva o nalezeném těle váženého vědce profesora Karla Lakeše. Sice, že je nalezena mrtvola, v současnosti není až tak vzácné. Avšak i pro reportéry bylo “velkou lahůdkou”, že mohli zprostředkovat místo nálezu mrtvoly, které bylo přímo hororové. Vědce totiž našli v jeho pracovně až poté, když se k němu prodrali množstvím lián. Jednalo se o liánu, které dal své jméno - Lakešova liána. Pracoval na využití alkaloidů z této liány jak v medicíně, tak i při průzkumu rozličných materiálů, včetně třeba obrazů. Byl přesvědčený, že alkaloidy se dají využívat především kladným způsobem, nikoliv jen jako jedy, jak to známe z příběhů Agathy Christie. A právě stačil ještě odevzdat článek o svých nejnovějších výzkumech. Na článku delší dobu intenzivně pracoval, aniž by vycházel ze své pracovny. A případ se zdál záhadný, jak ke smrti vědce mohlo dojít.

Následující den ve zprávách zazněly další podrobnosti k případu záhadné smrti vědce. Policie přišla s hypotézou, že údajně Lakešova liána má být pravidelně zastřihována, jinak se velmi brzy živelně přemnoží a její silné výpary pak působí toxicky. Takže policie se dle toho chystala případ odložit, že vědec delší dobu intenzivně pracoval na svém článku a nevěnoval se zastřihování liány, přičemž dlouho svou pracovnu neopouštěl a tím došlo k jeho intoxikaci, která způsobila malátnost, jejímž vlivem se zapotácel a hlavou spadl na stolek. Jeho hrana jej poranila na hlavě a protože se vědci nedostalo včasné pomoci, zemřel - tedy vlivem intoxikace a rány na hlavě.

Další ukázka z knihy chystané k předprodeji na Pointě: Česká šlechtična v červí díře

Takže se stalo, že jsme navečer s paní Verenikou seděly na velkých širokých ušácích po dědovi dole v malém ateliéru či pracovně a koukaly na velký monitor na TV zprávy. A tu jsem zbystřila:

„Á, vždyť tenhle obraz znám!“ 

Přes celý monitor se objevil mně povědomý obraz – typický dlouhý labutí krk s modrým náhrdelníkem a vlevo o něj opřené housle, přes něž přejíždí dlouhý smyčec, držený v pravé ruce v levém dolním okraji obrazu. Houslistkou je nádherná mladá dáma, s nakloněnou hlavou, sytě rumělkovými rty, dlouhým nosem, modrýma očima a kudrnatými žlutými vlasy, spadajícími jí na záda. Oči má blankytně modré, ale nevykreslené, světle modrou barvou jsou vyplněné celé očnice – jak to dělával autor obrazu Amedeo Modigliani, když ještě objekt svého zobrazení dostatečně neznal, aby mohl namalovat oči jako okna do duše – jak to vysvětloval své partnerce Jeanne Hébuterne. Na detailní vymalování jejích očí si troufl až blízko před svou a zároveň i její smrtí, což tedy nikoliv že by bylo po mnoha letech v rámci krátkého života obou a jejich předčasné smrti.

Jak jsem vykřikla, že tento obraz znám, podívala jsem se na svou společnici a překvapeně jsem zjistila, že i ona zbystřila, jako by jí obraz nebyl lhostejný:

“Paní doktorko Rosemarie, vždyť to je obraz z Viktorovy sbírky a sami jsme jej po malířově smrti přivezli z Paříže.”

I když to bylo snad pomalu před dvaceti lety, co jsem na tento obraz psala posudek, přesto jsem jej měla jasně před očima. Začala jsem rychle přemýšlet, pro koho, kdy a za jakých okolností jsem se obrazem zabývala. A poslouchám z televize:

„Dnes byl ve své vile přepaden podnikatel a byl mu zcizen velmi cenný obraz francouzského malíře italského původu Amedea Modiglianiho Houslistka...“

A už zde byly záběry z moravsko-slezského města a pohled na vilu, kde se měla krádež odehrát. 

Vzpomněla jsem si na jméno majitele obrazu – Jaroslav Smetana, ale na nic víc. Proto jsem si zadala jeho jméno na Googlu a objevil se mi zápis v Obchodním rejstříku i s jeho adresou. Klikla jsem si na zástupce Google Earth na ploše monitoru, zadala si k vyhledání danou adresu. Když se označil bod v centru města, najela jsem šipkou na žlutého panáčka vpravo a přesunula jej na ulici před označenou budovou a už se mi zobrazil program Street View a ejhle – stála jsem přesně před tou samou vilou, kterou jsem uviděla na záběru ve zprávách: 

„Tak vida, tak to byl pan Smetana!“

V první chvíli jsem si vybavila, jak mne tenkrát pan Smetana otravoval svými pokusy o prodej obrazu, přičemž jsem nikdy nemohla pochopit tu tvrdohlavost majitelů obrazů, kteří nechtěli ani za nic ustoupit a domluvit se s kupci na kompromisu. Tak podobně pan Smetana stále znovu a znovu s obrazem či ve věci svého obrazu přijížděl do Prahy a mluvil i o různých nabídkách, které by jej stačily zabezpečit do konce života a víc, ale on že není takový hlupák a prostě nedá za míň, než byla cena stanovena v polovině 90. let. Přitom pomalu se původně mnou určená hodnota stávala minulostí, neboť ceny obrazů obecně šly výrazně dolů a zlatá éra prodeje obrazů v 90. letech byla pryč. Už ze všech těchto důvodů mne hned napadlo, zda nešťastný pan Smetana, jak tak pořád něco koumal, tak jestli tentokrát nevymyslel, že ty své peníze z obrazu dostane pojistným podvodem. Úplně jsem o tom byla přesvědčená. I když musím zmínit, že poté mne nejauktuálnější prodeje Modiglianiho děl zaskočily, neboť se dosažené ceny naopak vyhouply mnohem výš, než kdy byly – jako doklad toho, že u výjimečných umělců neplatí pravidla jako pro ostatní a také, že trh je nevyspytatelný a neobyčejný zájem o jeden obraz může ceny umělcových obrazů náhle prudce změnit.