Takže se stalo, že jsme navečer s paní Verenikou seděly na velkých širokých ušácích po dědovi dole v malém ateliéru či pracovně a koukaly na velký monitor na TV zprávy. A tu jsem zbystřila:
„Á, vždyť tenhle obraz znám!“
Přes celý monitor se objevil mně povědomý obraz – typický dlouhý labutí krk s modrým náhrdelníkem a vlevo o něj opřené housle, přes něž přejíždí dlouhý smyčec, držený v pravé ruce v levém dolním okraji obrazu. Houslistkou je nádherná mladá dáma, s nakloněnou hlavou, sytě rumělkovými rty, dlouhým nosem, modrýma očima a kudrnatými žlutými vlasy, spadajícími jí na záda. Oči má blankytně modré, ale nevykreslené, světle modrou barvou jsou vyplněné celé očnice – jak to dělával autor obrazu Amedeo Modigliani, když ještě objekt svého zobrazení dostatečně neznal, aby mohl namalovat oči jako okna do duše – jak to vysvětloval své partnerce Jeanne Hébuterne. Na detailní vymalování jejích očí si troufl až blízko před svou a zároveň i její smrtí, což tedy nikoliv že by bylo po mnoha letech v rámci krátkého života obou a jejich předčasné smrti.
Jak jsem vykřikla, že tento obraz znám, podívala jsem se na svou společnici a překvapeně jsem zjistila, že i ona zbystřila, jako by jí obraz nebyl lhostejný:
“Paní doktorko Rosemarie, vždyť to je obraz z Viktorovy sbírky a sami jsme jej po malířově smrti přivezli z Paříže.”
I když to bylo snad pomalu před dvaceti lety, co jsem na tento obraz psala posudek, přesto jsem jej měla jasně před očima. Začala jsem rychle přemýšlet, pro koho, kdy a za jakých okolností jsem se obrazem zabývala. A poslouchám z televize:
„Dnes byl ve své vile přepaden podnikatel a byl mu zcizen velmi cenný obraz francouzského malíře italského původu Amedea Modiglianiho Houslistka...“
A už zde byly záběry z moravsko-slezského města a pohled na vilu, kde se měla krádež odehrát.
Vzpomněla jsem si na jméno majitele obrazu – Jaroslav Smetana, ale na nic víc. Proto jsem si zadala jeho jméno na Googlu a objevil se mi zápis v Obchodním rejstříku i s jeho adresou. Klikla jsem si na zástupce Google Earth na ploše monitoru, zadala si k vyhledání danou adresu. Když se označil bod v centru města, najela jsem šipkou na žlutého panáčka vpravo a přesunula jej na ulici před označenou budovou a už se mi zobrazil program Street View a ejhle – stála jsem přesně před tou samou vilou, kterou jsem uviděla na záběru ve zprávách:
„Tak vida, tak to byl pan Smetana!“
V první chvíli jsem si vybavila, jak mne tenkrát pan Smetana otravoval svými pokusy o prodej obrazu, přičemž jsem nikdy nemohla pochopit tu tvrdohlavost majitelů obrazů, kteří nechtěli ani za nic ustoupit a domluvit se s kupci na kompromisu. Tak podobně pan Smetana stále znovu a znovu s obrazem či ve věci svého obrazu přijížděl do Prahy a mluvil i o různých nabídkách, které by jej stačily zabezpečit do konce života a víc, ale on že není takový hlupák a prostě nedá za míň, než byla cena stanovena v polovině 90. let. Přitom pomalu se původně mnou určená hodnota stávala minulostí, neboť ceny obrazů obecně šly výrazně dolů a zlatá éra prodeje obrazů v 90. letech byla pryč. Už ze všech těchto důvodů mne hned napadlo, zda nešťastný pan Smetana, jak tak pořád něco koumal, tak jestli tentokrát nevymyslel, že ty své peníze z obrazu dostane pojistným podvodem. Úplně jsem o tom byla přesvědčená. I když musím zmínit, že poté mne nejauktuálnější prodeje Modiglianiho děl zaskočily, neboť se dosažené ceny naopak vyhouply mnohem výš, než kdy byly – jako doklad toho, že u výjimečných umělců neplatí pravidla jako pro ostatní a také, že trh je nevyspytatelný a neobyčejný zájem o jeden obraz může ceny umělcových obrazů náhle prudce změnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat