V nakladatelství Pointa se nyní chystají k vydání dvě mé knihy - s mými texty i ilustracemi, za použití mých obrazů - 4 obrazy budou barevně použity na obálkách a další uvnitř knih černobíle.
Teprve se bude domlouvat, co bude nabídnuto ve financování vydání knih, uvažuji ale o nabídce konkrétních čtyř obrazů, užitých na obálkách:
K umění snad patří i květiny.
Růžové zahradě jsou věnovány samostatné webové stránky (http://ruze-domu-rosemarie.euweb.cz), ale zde jen něco aktuálií, co nám právě květe, co bují apod.:
Tentokrát šla paní profesorka opravdu velmi dlouho od vrátek, na které jsem jí zabzučela. A hned v prvních větách se ukázal důvod. Věnovala se prohlídce naší růžové zahrady:
“Tedy Rozárko, ty Vaše růže, to je nádhera! Člověk se nemůže vynadívat.”
“A také se musí snažit se jimi prodrat bez poškození oblečení, viďte? A to je stále uvazuji a stříhám.”
“A která to je, co jste si jich několik pořídila, když jste ji poznala u svého zubaře?”
“To je ta nejsilnější, nejvíc bující, která svým silným kmínkem vším kolem hýbe a kvetoucí množstvím velkých červených květů. Jmenuje se Sympathie. Vypěstovali ji relativně nedávno, jedná se o novou odrůdu - bylo to roku 1964 u známé pěstitelské rodiny Kordes v Německu. Firma se jmenuje W. Kordes & Söhn a založil ji 1. října 1887 Wilhelm Kordes I. Jako převaha růží tady je to pnoucí růže. U mého zubaře se pne po fasádě vily a spadá k velkému arkýřovému oknu, kde je zubařské lehátko, takže pacient během ošetřování jeho chrupu pozoruje krásné květy.
Trochu podobná je růže Santana, kterou až v roce 1992 vyšlechtil v Anglii šlechtitel Harkness. Také je tu jedna.”
“Hned blízko za vrátky jsem si všimla vysokého keříku s velkými růžovými květy, co to je?”
“Ano, to je paní profesorko také zajímavost. Je to velkokvětá růže Qeen Elisabeth, vypěstěná v USA v roce 1954 genetikem a šlechtitelem Dr. Walterem Edwardem Lammertsem. A tato růže dala vzniknou nové třídě růží, nazývané Grandiflor.”
“A pak tady hned ta blízko vchodu do domu, taková ta výrazně barevná, sytě červená, bíle žíhaná, to je jaká odrůda?”
“Tu jsem úmyslně zasadila na takto významné místo, že si ji každý musí všimnout. Ty křiklavé barvy připomínají malířský směr fauvismus, což byl původně hanlivý název kritiků, od “Fauves”, tedy “Šelmy” a jejich nejznámější představitel byl francouzský malíř Henri Matisse a po něm tato růže dostala jméno. Vyšlechtil ji v roce 1993 ve Francii šlechtitel Delbard.”
“A Rozárko, co ta velkokvětá růžová růže tady dole pod vchodem, vedle jedné zvlášť bujné Sympathie?”
“Tak to je konečně česká odrůda Kněžna Libuše, vypěstěná českým šlechtitelem Červeným. Tu jsem pořídila speciálně pro bratra, který se sem přestěhoval se svou perskou kočičkou Libuškou, takže to bylo pro něj takové kultovní jméno.”
“Ale pojďte konečně dál paní profesorko, sedneme si k pohoštění a další až tam, ať nemluvíme tady takhle před domem ve stoje.”
Zavedla jsem paní profesorku opět k rozložitým ušákům po dědovi v přízemní hale. Akorát jsem je převlékla do čistých žabičkových potahů, tentokrát svítivě žluto oranžové barvy.
Když paní profesorka dostala kakao a piškotovou bábovku,
pokračovala ve svých dotazech:
“Ale vzpomínám si Rozárko, že jste tu měla nějakou růži po rodičích, která snad zmutovala a že jste uvažovala přihlásit novou odrůdu a nazvat ji svým pseudonymem Pansymarie. Nevím přesně, jak to s tím bylo a hlavně jak to dopadlo?”
“Ano, má spolužačka z gymnazia, která studovala biologii a zabývala se tím, mne dokonce informovala, kde najdu dotazníky na přihlášení nové odrůdy a už jsem se to chystala udělat, když mne napadlo přeci jen pro jistotu se na to podrobněji ještě podívat.
Rodiče tady vysadili bíle kvetoucí pnoucí růži Máňa Böhmová, vyšlechtěnou v roce 1925 významným českým šlechtitelem růží v Blatné Janem Böhmem. Byla to jeho první vlastní vypěstěná růže a pojmenoval ji po své nejstarší dceři.
Jan Böhm se narodil v roce 1888 na pražských Vinohradech do známé šlechtitelské rodiny, ale nikdo z jeho předků se nespecializoval pouze na růže jako on. Jeho otec Jan Nepomuk Böhm pěstoval hyacinty, narcisy, tulipány a růže. Syn Jan sbíral zkušenosti v Německu, Lucembursku a Francii. Otec mu pak přenechal pozemky v Blatné, kam tedy Jan přesídlil. Všichni hleděli nedůvěřivě, že v nevhodné půdě se snažil pěstoval růže. Jan tam přesto založil růžové plantáže, kde zapichoval do země řízky a snažil se vypěstovat kvalitní odrůdy. Trvalo to určitou dobu, ale první úspěch se dostavil právě roku 1925 a poté se stal už známým a vyhledávaným pěstitelem růží. V roce 1927 získal diplom od Ministerstva zemědělství. Jenže druhá světová válka do jeho práce neblaze zasáhla a v roce 1959 zemřel v ústraní.”
“To jsme tedy Rozárko u té bíle kvetoucí Máni Böhmové, ale jak to bylo u Vás na zahradě s tou mutací?”
“Na konci tisíciletí tedy zemřeli rodiče a zahrada byla na mne. Poté však na počátku nového tisíciletí jsem podstoupila tři operace skoliózy páteře po sobě a zahrada hustě zarostla, prostě zpustla. Pak když jsem konečně na ni mohla opět jezdit, tak jsem zjistila jednak, že tato pnoucí růže je kus dál, než původně byla a pak poněkud jiná. Velmi rozbujela a měla spousty drobných svítivě růžových květů. To jsem se právě domnívala, že nám na zahradě růže zmutovala do nové odrůdy - tedy trochu větší bílé květy se poněkud zmenšily a zrůžověly.
Ale než jsem přikročila k vyplňování dotazníku k přihlášení nové odrůdy, raději jsem si studovala podrobněji historii dané růže a dočetla jsem se, že Jan Böhm růži vyšlechtil z odrůdy, která se jmenuje Tausendschön, tedy v překladu Tisíc krás, což vyjadřuje právě to množství krásných svítivě růžových květů. A tuto růži vypěstil v Německu J.C.Schmidt v roce 1906, je to tedy taková, dalo by se říct secesní odrůda růže. V podstatě bych netrvala na tom, že se Jan Böhm dobral krásnější odrůdy, ale prostě vlastní, byl to jeho osobní výpěstek. Měla snad lepší vlastnosti, protože Tausendschön je velmi ostnatá a kvete pouze jednou v roce v červenci.
Takže od té doby není na naší zahradě Máňa Böhmová, ale Tausendschön. Jak zahrada zpustla, tak zpustla i růže a vrátila se do své předchozí podoby, z níž byla vyšlechtěna do dalšího druhu.”
“Je to zajímavý vhled do dějů ve světě růží, že Rozárko? Víte, není to samo sebou, nejen, že mne ty Vaše růže tak zaujaly svou krásou. Ale prostě je to v rámci toho, jak přemýšlím, proč ta Vaše nemovitost zrovna tolik přitahuje zloděje. Jestli to právě také není ta růžová zahrada. A také jsem koukala, že máte různě napíchané v zemi řízky. Že jste se inspirovala tím blatenským Janem Böhmem?”
“Ano, inspirovala. Ale ty všechny odrůdy jsou i jinde k dostání, nejsou jen tady. Ale je pravda, že člověk nemůže tušit, co si takový zloděj myslí, co má jakou hodnotu. Však něco takového se stalo, když tu ze všech obrazů někdo ukradl právě ilustrativní obraz, tedy domalovávanou reprodukci. Potom už je možné všechno.”
“Docela dost jste tenkrát psala na internetu právě o té domněle nové odrůdě růže. Možná, že nějaký zloděj usiloval se zmocnit této nové odrůdy a přihlásit ji dřív než Vy.”
“No to víte, možné je v současnosti všechno. Ale je tu samozřejmě ještě i víc odrůd - jako krásně vonící růžová Lawinia, vypěstěná v roce 1980 v Německu v Rosen Tantau a pak ještě další, ale je pravda, že se žádnou nebylo tolik překvapení jako s Máňou Böhmovou nebo tedy Tausendschön, která sem ani nebyla pořizovaná a nyní tu bují, má tu celé zákoutí. Snadno se rozmnožuje řízky, proto nejspíš ji využil Jan Böhm k šlechtění.”
“Vím Rozárko, že hodně stále o růžové zahradě a o množení růží podle Jana Böhma píšete na internetu. Možná to přitáhlo nějakého podnikavce, aby se až příliš zajímal. Je to prostě jedna z možností, kde může být ten “zakopaný pes”.
Opakovaně opět zde byla děsivá představa, že něco nestíhám, že někam, kde musím být všas, nestíhám se včas dostavit. Je to takový můj celoživotní problém, zděděný, typický v naší rodině. A v noci na dnešek to bylo možná aktivováno tím, že jsem byla na 14. hodinu registrovaná na očkování, kdesi sice blízko- v Dobřichovicích, ale v místě, kde jsem to vůbec neznala a měla jsem proto v plánu raději vyjet mnohem dřív, abych to stačila všas najít.
A to vše se spojilo patrně s mou vzpomínkou, starou mnoho desetiletí, když to tak počítám, tak snad až 42 let, kdy jsem po studiu pracovala ve vědeckém ústavu ČSAV a tehdy jsem nejvíc byla vysílaná přednášet - a to když někdo měl zájem dozvědět se víc o tehdy diskutovaném fenoménu historismu, na nějž jsem se specializovala. Mezi jiným jsem tak přednášela i v Muzeu hlavního města Prahy, což bylo nejspíš i místo, které se mi promítalo ve snu.
A nervy sen nešetřil. Najednou to bylo snad i ještě za života rodičů a dokonce v bytě, v němž jsme bydleli od mých 4,5 let do necelých 21, kdy teprve pak až po prázdninách jsem začala studovat vysokou školu, takže tam se to časově míjelo. Někde jsem byla a honem, ale velmi pozdě jsem se vrátila domů, kde jsem si měla teprve vyhledat podklady pro svou přednášku. Přesně jsem ve snu viděla, kde jsem hledala potřebné složky, v jaké skříni, poličce, v jaké knihovně. Ale už vůbec nebyl čas, už bylo téměř 15 hodin, kdy měla přednáška v muzeu začít a přitom tento byt byl ve Strašnicích. Takže když už bylo téměř 15 hodin a stále jsem nenašla, co jsem chtěla, prostě jsem přestala hledat, sebrala jsem se a jela do muzea. A tam jsem opravdu přijela, jak to ani nešlo jinak, s obrovským zpožděním, nebyla to žádná akademická čtvrthodinka, ale třičtvrtě hodiny. Sice nejspíš někteří posluchači již zklamaně odešli, ale přesto ještě dost vytrvalo a čekalo. A dala jsem se do výkladu fenoménu historismu zcela z hlavy, bez jakýchkoliv podkladů a odříkávala jsem přehledně svůj výklad a to tentokrát s nadhledem, skutečně s vystižením toho podstatného - narozdíl od té původní doby svých přednášek, kdy jsem na nadhled ještě byla příliš mladá a topila jsem se v detailech. To bývá ten omyl mladých lidí, že podceňují něco takového jako je zkušenost a nevěří tomu, že starší lidé mohou mít mnohem víc vědomostí než mladí. Také dřív si v oborech vždy ti mladí velmi cenili starších a měli je až za své modly. Po sametové revoluci nejspíš s jakýmsi americkým modelem najednou všude vše řídí mladí a starší posílají do důchodu. V mém mládí z vědeckého ústavu nikdo ani do důchodu moc neodcházel, až teprve zemřel.
Přesně jsem vnímala každé slovo, které jsem přednášela posluchačům v muzeu, že si až vůbec nejsem jistá, jestli jsem to skutečně nedeklamovala nahlas - ještě když mi spolupacienti v nemocnicích vždy říkají, že mluvím ze spaní.
 |
Tentokrát již potřetí si hodlám v Knižním klubu zakoupit na příští rok stolní kalendář - Kalendář pro seniory vždy s nějakým slavným obrazem na každý týden. Poprvé jsem tento kalendář tedy měla v r. 2019, kde na titulní straně byla reprodukce obrazu Vincenta van Gogha: Vinice v Arles, tedy detail obrazu, protože vlastní obraz je víc čtvercového formátu. Není to rozhodně jeden z nejvýraznějších van Goghových obrazů a přeci to byl právě on, který jako jediný byl prodán za malířova života. Věnovat se tomuto kalendáři mne přiměla reprodukce obrazu na tento týden, která velmi připomíná v jednom ohledu mou současnou situaci, tématem nepatřící sem, nýbrž zahájíme tím první příspěvek nového blogu - Zloději nemovitostí - http://www.zlodeji-nemovitosti.blogspot.com |
Právě jsem přistoupila k tomu, blogy přesně tematicky určit. Tento původní blog - Pansymarie-Marie Pospíšilová - s adresou: http://www.pansymarie.blogspot.com nebude obecně zaměřen na vše, jako dosud, nýbrž výhradně na výtvarné umění, jak k tomu již odkazuje název Pansymarie, což je můj pseudonym pro podepisování obrazů.
Dále v tuto chvíli byly založeny nové blogy - Moji kočičí společníci - s adresou: http://www.moji-kocici-spolecnici.blogspot.com.
Dále byl založen blog Zloději nemovitostí - s adresou: http://www.zlodeji-nemovitosti.blogspot.com,
pak Rosemarie Macešková, což je jméno autobiografické hlavní hrdinky literární tvorby, takže tento blog, bude věnován jí - s adresou: http://www.rosemarie-maceskova.blogspot.com.
Nejspíš budou ještě další tematicky zaměřené blogy.
Marie Pospíšilová: Tajemství chorobince v Arles (nejčerstvější vytištěná detektivní povídka se sci-fi motivem cestování časem) Ve sborníku...
