U příležitosti smrti Františka zde celá povídka:


Jak jsem našla poklad


Poklad – co přesně toto slovo znamená? V každém případě pro každého něco zcela jiného. Výklady vzniku a významu slova se zcela různí a do důsledku nemohu souhlasit téměř se žádným. A některé, ač myšlené vážně, rádoby seriózně, tak vyznívají v důsledku až úsměvně. Když se slovo „poklad“ vysloví, tak si každý hned vybaví truhlu, plnou zlata, tedy zcela archaický artefakt, zakořeněný v nás i přispěním klasické literatury, jako je „Poklad na ostrově“ Roberta Louise Stevensona nebo jiných děl, uvádějící poklad v souvislosti s uloženým bohatstvím, získaným loupeživými piráty, tedy v současnosti bychom úřední mluvou formulovali jako výtěžek z trestné činnosti. Dnes se takové nelegálně získané papírové bankovky vesměs ukrývají třeba do mrazáku, což mnoho zlata by se tam asi nevešlo a hlavně by nebylo příliš ukryté. Také nebyly mrazáky, proto se zakopávalo do země.


U nás, uprostřed pevniny, se těžko setkáme s poklady pirátů, avšak plně je nahradí třeba ukryté truhly loupeživých rytířů, kteří často po zakopání svého pokladu byli uvězněni a zemřeli dřív, než by si svůj majetek mohli vyzvednout. Současná legislativa na vše myslí a je ustanoveno, že nálezce takového pokladu si jej nesmí ponechat pro svou potřebu, nýbrž musí nález nahlásit a odevzdat a získá pak určitou peněžitou odměnu. Již z tohoto právního opatření je patrné, že se počítá s tím, že nalezený poklad má rovněž pro současného nálezce i dnes použitelnou hodnotu, což jistý, dle mne právě zcestný, výklad popírá. A je to logické, jestliže v historických dobách si jako poklad představujeme především zlato, které je trvalou hodnotou.


Co se týká výkladu českého slova „poklad“, možná se dostanu do rozporu s výklady jazykovědců, jímž nejsem. Ale má logická představa je, že poklad vznikl jako označení toho, co se ukládá do „pokladnice“, určené k tomu, že se daný obsah, tedy „poklad“, do ní „pokládá“.


A oním pokladem, určeným do pokladnice, je míněno vždy něco hodnotného, cenného, co tak má být uschováno. Pokladnice pak může být pojímána v různých dimenzích – jako malá nádoba, větší truhla či celá místnost.





Z okna svého ateliéru ve druhém poschodí koukám na brdské hřbety, lemující náhorní plošinu, na níž se nachází středočeská obec Řitka nedaleko Prahy. Zalešněný vystupující pás vytváří kolem obce jakousi hradbu, působící někdy až hrozivě, v každém případě budící respekt. Evokuje představu hustých temných lesů, v nichž se v minulosti proháněli a číhali a bezbranné oběti přepadávali loupeživí rytíři. Jeden z výkladů názvu obce se opírá o majitele panství, jimiž byli Řitkové. Nenašla jsem zmínky, že by přímo Řitkové byli loupeživými rytíři, ale bývá nejasně uváděno, že po nich se v místech jejich panství objevili Petrovští, což byli známí loupeživí rytíři. V každém případě dle pověstí zde v lesích se loupeživí rytíři vyskytovali a v sousedním Mníšku pod Brdy byl objeven poklad, který nejspíš zakopali předtím, než byli zajati a popraveni.


To jsou ale jen určité romantické představy, které se vybavují při pohledu z okna. Je to něco již mrtvého, žijícího jen v pověstech. Mnohem bližší skutečnosti jsou dokumenty, které jsem našla pod střechou našeho domu.


Když jsem na stropě velkého ateliéru objevila mokrou skvrnu, zavolala jsem našemu staviteli, aby přijel a věc ohledal. Obávala jsem se, aby mnoho prací na papíře a knih v místnosti nenavlhlo a nezničilo se. Stavitel skutečně ihned přijel a v dlouho uzavřeném prostoru mezi stropem ateliéru a střechou objevil mnoho starých zajímavých dokumentů, které tam nepochybně byly ukryty ještě z doby mé stejnojmenné pratety malířky a spisovatelky Rosemarie Maceškové, po níž jsem dům zdědila. Ta tady žila na počátku a v první polovině 20. století a přátelila se v okolí například se spisovatelkou Marií Wagnerovou-Černou, autorkou Školáka Káji Maříka, která tehdy byla hospodyní na faře v sousedním Mníšku pod Brdy. Něco z dokumentů stavitel objevil, ale nechtěla jsem riskovat, aby další bylo vyhozeno, proto jsem veškerý odstraněný izolační materiál, v němž byly dokumenty ukryty, ve velkých krabicích uložila do zahradního domu, že jej časem budu probírat.


Co jsem zatím měla možnost zjistit, tak se dokumenty vesměs týkaly jakéhosi zámeckého sídla Veveří vrch a rodiny baronů, jeho obyvatel. Jak se zdá, má prateta se s rodinou blízce přátelila. Byly tam sice i jiné věci, ale převážnou část tvořily dopisy baronky Veroniky, určené mé pratetě. Z nich bylo možné se dočíst mnohé – že prateta jezdila do rodiny učit dvě baronesy Rozárii a Hortenzii hře na klavír a malbě. A velmi zajímavé byly zmínky o velké zálibě barona Viktora ve sbírání obrazů. Bylo z toho patrné, že museli mít velmi hodnotnou sbírku a pozoruhodně kupoval i obrazy, jejichž cena až časem výrazně stoupla a malíři až dnes jsou oslavováni jako přední světoví tvůrci. Však už tehdy se na zámku zřejmě potýkali s návštěvami zlodějů, jak to vypadá, nejčastěji posílanými konkurenčními obchodnickými kruhy s uměním – jak nám to připomíná současnost! Prostě – lidé jsou stále stejní a byli i před sto lety, kam je možné korespondenci často klást.


Ze všeho je patrné, že zámek Veveří vrch se musel nutně nalézat v nedalekém okolí Řitky, pro mou pratetu posílali povoz s koněm či koňmi. I o jeho vzhledu jsou určité zmínky. Původně měl barokní podobu a poté ve druhé polovině 19. století byl přestavený ve stylu módní anglické gotiky. Stavba měla být zachycena jak na obraze Eugena von Kahlera z nedalekých Svinař, tak i na obraze mé pratety. Jakmile jsem se toto vše dočetla, začala jsem intenzivně pátrat, kde by stavba mohla být, možná dnes zapomenutá součást nějakého statku či jiné budovy, pátrala jsem i cestou do své banky do Berouna, protože jsem nabyla dojmu, že nejspíš tím směrem by se mohl Veveří vrch nalézat. Zatím jsem neobjevila nic, s čím by se bývalá zámecká stavba mohla spojovat. Také se otevřela záhada, kam se baronská rodina poděla. Je možné, že měla židovské kořeny jako rodina Kahlerů ze Svinař a že před válkou odjeli do USA a svůj majetek zde zanechali opuštěný. A dalším velkým otazníkem byla ona v korespondenci zmiňovaná výjimečná sbírka obrazů – kde ta je? Anebo že by ji případně stihli odvést s sebou?


Už jsem přestala doufat, že by šlo rychle přijít všem těmto záhadám na kloub. Dělala jsem si svou práci, ale přesto jsem na to stále myslela. A jednoho dne jsem přijala jeden z typických telefonátů:


„Dobrý den, to je paní doktorka Rosemarie Macešková?“


A po mém potvrzení: „Dobrý den, paní doktorko, dostala jsem na Vás kontakt, že byste mi mohla pomoct. Prý jen Vy umíte vyluštit záhadné podpisy. Mám doma obraz ještě po rodičích. Je podepsaný, ale nikdy jsme to nepřečetli. Teď bych potřebovala zjistit, kdo je autorem a zda má obraz hodnotu. To víte, v současnosti je každá koruna třeba, takže bych ho případně prodala.“


A ukázalo se, že paní bydlí v Berouně, kam jsem měla naplánovanou následující den cestu do banky. Domluvily jsme se tedy, že po návštěvě banky se u ní rovnou stavím.


Nazítří jsem si proto s sebou přibalila fotoaparát, pásmo, lupu a UV baterku. Poté co jsem vše potřebné vyřídila v bance, jsem se stavila u paní. Obraz vypadal zajímavě, kvalitně, ale nebyl z těch, že by hned do očí udeřil povědomý styl, známá stylizace, malířský rukopis. Působil, že se bude jednat spíš o zahraničního malíře, u nás se příliš nevyskytujícího a tím u nás neznámého. Ani signaturu jsem nebyla sto přesně přečíst, protože mi nepřipomínala žádné známé jméno. Udělala jsem tedy to, co v takovém případě dělávám, že jsem si celý obraz i signaturu nafotila a doma si fotografie zvětším na počítači a za pomoci databáze umělců se pokusím vyluštit. U kvalitních obrazů bývá velká pravděpodobnost úspěšného pátrání.


Dost jsem se tím u paní zdržela, a když jsem od ní vycházela, už se začínalo smrákat. Obávala jsem se, abych po tmě na malých okresních silničkách v oblasti mezi Berounem a Řitkou nebloudila. Navíc je v takových místech velká pravděpodobnost, že se na úzké klikaté silnici proti vyřídí jeden z místních „frajerů“, dokazujících svou riskantní jízdou, jak místní terén dobře zná. A že zrovna překvapivě na takových malých okreskách bývají tak ošklivé, často smrtelné nehody? Však právě na konci Zadní Třebáně se jeden takový proti mně vyřídil, uhnula jsem před ním trochu stranou a už jsem si o značku, ohlašující nezpevněný povrch krajnice urazila postranní zrcátko. Je to poučení pro příště – když se vyřítí proti takový místní frajer, dupnout na brzdu a stát, dokud místní frajer není v dostatečné vzdálenosti.


Takže jsem už spěchala do svého auta a vydala se na cestu zpět. I když už se nad - mimochodem velmi zajímavou krajinou – snášela tma, lákalo mne to prozkoumávat výhled z auta, zda neuvidím něco zajímavého. Je to kraj, plný historie, rozprostřené mezi jednotlivými pahorky. Nedaleko je Tetín, místo praslovanských kněžen, dále samozřejmě královský Karlštejn, kolem nějž je možné projet po břehu Berounky, na němž se vesměs pase řada zvířat a pravidelně tam vídám velblouda. A je zde i řada zámeckých staveb, mezi nimiž jsem si stále představovala onen záhadný Veveří vrch. Brzy jsem pak projížděla městem s jednou takovou zámeckou stavbou – Litní a na jeho kraji jsem ve stromovém porostu míjela novorenesanční hrobku rodiny Daubků, na jejíž výzdobě – jak vnější, tak vnitřní spolupracovali tehdejší přední čeští umělci, vesměs významní představitelé tzv. Generace Národního divadla. Hrobka je mi opravdu dobře známá, protože jsem již dvakrát pro rodinu Daubků zpracovávala její uměleckou hodnotu.


A odtud se přede mnou otevřela krajina, ohraničená již brdským hřebenem, za nímž se skrývá Řitka, na starých mapách z počátku 20. století ještě rozdělená na dvě části, kde jako Řídká byla označována část dole u rybníka, se zámeckou stavbou Brandisů, zatímco část nahoře při Strakonické silnici s formanskou hospodou, se jmenovala Veselka. Vpravo jsem nechala stranou Svinaře s výstavným zámkem Kahlerů a mířila jsem východněji k Zadní Třebáni a poté k Řevnicím. Projížděla jsem místy, která bych neuměla ani přesně pojmenovat a určit. A jak tak padala tma, najednou skrz husté křoviny u silnice jsem uviděla něco podezřelého. Jakoby tam bylo nějaké staré zdivo. Ale jak se tam dostat? Naštěstí kousek dál jsem uviděla jakési rozšíření silnice, tak jsem tam zajela. Možná, že kdysi odtud vedle cesta k danému místu, dnes už zarostlá hustým býlím. Vystoupila jsem a zamkla auto, abych se podívala blíž na onen záhadný objekt. Naštěstí jsem s sebou měla baterku, ale použít fotoaparát nemělo smysl, můj Canon by v takových podmínkách odmítl fotit pro nekvalitní výsledek. Chce dělat jen kvalitní fota.


Když jsem přišla blíž, z křoví přede mnou vystoupila stavba čtvercovitého půdorysu, v podstatě upomínající na dispozici hrobky Daubků. „Že by hrobka dalšího rodu?“ Bleskla mi hlavou myšlenka a samozřejmě jsem hned měla na mysli, zda nemohla patřit baronům z Veveřího vrchu. Vystoupala jsem po starých krkolomných stupních schodiště k velkým těžkým vstupním vratům. Se zatajeným dechem jsem vzala za velkou kliku, ale samozřejmě bylo zřejmě zamčeno.


Snažila jsem si uložit v hlavě přesně místo, kde jsem svůj dnešní objev učinila, abych jej příště našla. Bylo mi totiž záhadou, že jsem si nikdy ještě ničeho nevšimla. Že by snad dnes byla nějaká nová situace? Jestli třeba někdo nevyklestil průhled křovím?


A nebylo to opravdu už daleko od Řitky, vlastně kousek za Řevnicemi a Zadní Třebání, takže nebude problém, zajet sem za denního světla a na vše se pořádně podívat.


A za dva dny se mi naskytlo, že jsem se na dané místo rozjela. A když jsem vjela na mé noční parkoviště, zdálo se mi, že kolem vidím řadu stop od auta a cesta ke stavbě byla viditelně proklestěna. Jakoby sem někdo začal nedávno jezdit, k dříve dlouho opuštěné zpustlé stavbě, zarostlé keři a býlím. Opět jsem na starém známém místě zaparkovala své auto a vystoupila, abych se tentokrát vyzbrojena fotoaparátem šla podívat blíž.


A jak jsem tentokrát stoupala po schodech k vstupním vratům, jasně jsem uslyšela uvnitř hudbu a nebyla mi to neznámá hudba. Ráda hraju na klavír Chopinovy valčíky, i když po několikerém stěhování, nakonec do domu v Řitce, nemohu najít ono staré album Chopinových valčíků po mamince. Jasně poznávám ten brilantní valčík op. 70, č. 1, který je pro přední světové klavíristy ukázkou jejich umění. Když jsem však uviděla notový zápis originální původní verze se šesti béčky, to mne odrazovalo. Naštěstí pro podobné rekreační klavíristy jako jsem já, je k dispozici i mnohem přívětivější přepis v G dur, tedy s jedním křížkem. Také tempo tak nepřeháním a uvolněně řadím melodie za sebou. Kdežto nyní z vnitřku stavby se ozývala ona ryze profesionální verze, se smrští kaskád tónů. Nepochybně šlo o reprodukovanou profesionální nahrávku. Že by tedy uvnitř někdo byl? Nestálo ale v blízkosti žádné auto? Zvědavě jsem vzala za kliku, plna očekávání, ale klika opět nepovolila. Bylo zamčeno. Ale je jisté, že sem někdo dochází, stavba není opuštěná. Snad někdy budu mít víc štěstí.


Příště jsem tudy jela opět v pozdějším odpoledni, když už se začínalo stmívat. Zase jsem zastavila a šla se podívat ke stavbě. Ale tentokrát tu nehrála ani hudba a dveře byly zamčené. Když jsem se otočila, že se vrátím k autu, přikrčeně mi kolem nohou proběhlo nějaké bílé zvíře. Že by sem někomu utekl bílý pejsek, snad pudlík? Bylo mi to divné, protože to bylo celkem dál od lidí. Uvidím, jestli tady bude někdy příště anebo bude u svých pánů.


Tak jsem stále neměla příležitost zjistit něco víc o záhadné stavbě a o tom, kdo ji nyní nově navštěvuje. Pak určitou delší dobu jsem neměla kolem cestu. Až bylo třeba zajet opět do banky do Berouna. Když jsem se vracela, zastavila jsem na obvyklém místě a šla se podívat ke stavbě. A tentokrát jsem znovu uslyšela zvnitřku tóny a opět to byl ten samý Chopinův valčík, ale tentokrát již nikoliv ono brilantní profesionální provedení – ale jako bych to hrála já. Někdo hrál uvnitř na klavír. Ostatně, kdyby to byla skutečně hrobka baronů z Veveřího vrchu, nebylo by divu, když by byla vybavena klavírem, neboť rod získal baronský titul právě za zásluhy ve výrobě klavírů s anglickou mechanikou. Dočetla jsem se v materiálech, že to byl děd barona, s jehož rodinou se stýkala má prateta. Tak jsem byla dychtivější, než kdy předtím, protože jsem tušila, že tentokrát bych se mohla dostat dovnitř a snad přijít na kloub mnohému tajemství. Vzala jsem za kliku a ta skutečně povolila a velké dveře se s obrovským vrzáním začaly otvírat. Ocitla jsem se v centrálním prostoru, odkud vedlo schodiště do prvního poschodí, kde byl zřejmě umístěn klavír – snad jakoby na kůru. Hudebník byl proto daleko a zaujat svou činností a nejspíš o mně nevěděl. Měla jsem tedy čas se rozhlížet kolem. A že by skutečně majetek baronů z Veveřího vrchu? U stěn jsem totiž uviděla naštosované obrazy a to skutečně ve velkém množství. A co jsem jen tak ze svého místa mohla uvidět, tak to byly opravdu vynikající obrazy velmi známých malířů.


Po chvíli si přeci jen hráč na klavír všiml mé přítomnosti a ustal v hraní a pak jsem slyšela klapot bot po chodech, že kdosi ke mně sestupuje. A jen poslechem klapotu mi bylo jasné, že je to žena v botách na podpatcích. Vynořila se z šera na konci schodiště – vysoká štíhlá, s dlouhými vlnitými světle zrzavými vlasy a byla velmi mladá. Někdy se věk špatně odhaduje. Na první pohled bych si myslela, že jí nemusí být ani dvacet let, ale pak při řeči přeci jen bylo znát, že jí může být třeba tak dvacet pět.


„Dobrý den, nechtěla jsem Vás rušit a musím se hlavně omluvit, že jsem sem tak vnikla. Jen mne zajímalo, co je to za opuštěnou stavbu. Tedy jak vidím, tak nyní už ne zcela opuštěnou.“ Spustila jsem proud řeči na svou omluvu a pohled plný otázek jsem upírala na mladou dívku či ženu.


Ta se však netvářila nijak pohoršeně, naopak její výraz vypadal spíš omluvně: „To je v pořádku, vlastně tu čekám na své známé.“


Pokračovala jsem: „Promiňte, já se jmenuji Rosemarie Macešková a jsem umělecká historička, malířka a spisovatelka a zaujalo mne to množství obrazů, které tu jsou uložené.“ Během těch slov jsem lovila v kabelce vizitku a podávala jsem tento svůj výtvor s obvyklým vysvětlením: „je oboustranná“.


Dívka poděkovala a já jsem pokračovala dál: „Neznáte původ těch obrazů. Mám totiž podezření, jestli nemají souvislost s barony z Veveřího vrchu, kteří měli vynikající sbírku obrazů.“


„NE, ne. Já se jmenuji Fialka Povázková a ty obrazy jsou z našeho rodinného majetku. S barony z Veveřího vrchu žádnou souvislost nemají. Postupně je odtud bereme a vozíme k expertízám.“


„Promiňte, samozřejmě. Kdybyste někdy cokoliv potřebovala, klidně se na mne obraťte. A tak jsme se rozloučily a vydala jsem se ven, abych se vrátila k autu. Když jsem vyšla na schodiště, seděl tam velký bílý kocour. Hned jsem si vzpomněla na bílé zvíře, které se tu minule mihlo kolem mých nohou. „Takže to asi nebyl pejsek, ale tento krásný modrooký kocourek.“


„Ty tady bydlíš a kde máš pány?“ byla jsem ke kocourkovi důvěrná. Ten ale očividně na to nebyl zvyklý, zvedl se a plaše odběhl. No, nic. Došla jsem k autu a jela domů, poněkud zklamaná, že jsem se zase víc nedozvěděla k baronům z Veveřího vrchu. Ale byla jsem zvědavá, že se podívám na internet, jestli najdu něco k rodině Povázků a jejich sbírce obrazů. Ale nic kloudného jsem nenašla. Ať jsem zadávala dívčino křestní jméno či příjmení, stále jsem se nedostala dál, než k botanice, k rostlinné říši. Ostatně jsem si všimla, že oboje je v okolí záhadné stavby v přírodě zastoupeno.


Uběhl tak asi jeden měsíc, když mi jednoho dne dopoledne zazvonil telefon. Ozval se mladý ženský hlas a poznala jsem svou známou Fialku Povázkovou: „Dobrý den, tady je Povázková. Chtěla bych se na Vás obrátit s prosbou, jestli byste neuměla některé z našich obrazů prodat.“


Tomu jsem nebyla moc ráda. Obchod je právě to, co není mým zájmem. Když jsem nabízela svou pomoc, představovala jsem si ji spíš v jiném směru, nikoliv v prodeji. Proto jsem dost jednoznačně odpověděla: „Ale já se prodejem už opravdu vůbec nezabývám. Teď nemám žádné kupce, tak to bohužel zrovna ne.“


„To je škoda, tak promiňte.“ Zklamaně odpověděla.


Ale uběhl asi týden nebo dva týdny a telefonoval jeden můj známý nadšený sběratel ze Slovenska, že bude mít cestu do Prahy a rád by se podíval, kdybych měla nějaké zajímavé obrazy k prodeji. Proto jsem tedy tuto informaci o zájmu o obrazy předala paní Fialce Povázkové. Ta skutečně v daný termín ke mně dopravila skutečně vybrané obrazy, navíc provázené vždy několika posudky a expertízami od těch nejpovolanějších osobností, často autorů monografií a předních znalců konkrétně díla daného malíře. Sběrateli přecházely oči, avšak nebyl připravený až na takový výdaj a ochod se neuskutečnil. Zato paní Fialka Povázková se mně vytrvale ptala, zda bych skutečně nevěděla, jak někomu obrazy nabídnout. A jen proto, že obrazy byly skutečně kvalitní a navíc tak neskutečně podložené posudky a expertízami, jak jsem se s tím ještě nikdy nesetkala, vzpomněla jsem si na jednoho galeristu, kterému jsem je mohla s čistým svědomím doporučit k prodeji. Paní Fialka Povázková mi obvykle napřed přinesla vytištěnou nabídku obrazů, kterou jsem poslala mailem galeristovi a on si vybral, na jaké obrazy má kupce. Tyto obraz pak paní Fialka Povázková ke mně dovezla, společně s posudky a expertízami a předávacími protokoly, kde byla vždy ona psaná jako obrazy předávající. Vše si pak u mě vyzvedl galerista anebo nechal někým vyzvednout. A skutečně začal obrazy úspěšně prodávat, až to budilo pozornost jiných pražských obchodníků, často spíš negativní. Galerista také nebyl tak silný ve svém postoji, aby byl schopný všemu vzdorovat. Tak se pak občas stalo, že některý pohaněný obraz vracel, že jej nechce nabízet. Bohužel se to stávalo stále častěji. Kladla jsem mu na srdce, aby si uvědomil, jaké jsou k obrazu posudky a že musí přeci věřit jim a nenechat se tak zviklat. Nicméně vše postupně pokračovalo dál.


Až pak v zimě za zvlášť mrazivého počasí jsem měla jet do banky do Berouna vyzvednout peníze za prodané obrazy. Bolely mne tenkrát všechny klouby a můj stav se natolik bratrovi nezdál, že radši jel se mnou, abych v tom stavu nebyla na cestě sama. Peníze jsem tenkrát domů v pořádku dovezla, paní Fialka si je vyzvedla, ale následující den jsem se náhle v obrovských bolestech nemohla ani pohnout. Nebyla jsem schopna ani slézt z postele. Proto jsme zavolali rychlou záchrannou službu. Ti hned přijeli a sanitka mne odvezla do spádové nemocnice v Příbrami. Chtěli vzít s sebou nějaké nejčerstvější lékařské zprávy, takže jsem vzala malý počítač Rozárku, kde jsem je měla naskenované. Nedávno předtím se mi totiž už rozbil velký červený Leník a už jsem měla i koupený nový velký počítač, ale ještě jsem jej neuvedla v činnost. V nemocnici mne uložili na postel a začali dělat vyšetření, aby se dopátrali původu problémů. Večer s tím byli hotoví a spolu s léky mne sanitkou odvezli opět domů.


V sanitce cestou do nemocnice, když mne uložili, tak lékařka ode mne vzala Rozárku a kamsi ji sama položila. Pak v nemocnici, když jsem chtěla ukázat zprávy, byly potíže se spuštěním Rozárky. Když mne večer dovezli zpět domů, nešla už vůbec spustit. To ale nebylo důležité, bylo to stále horší a horší, následující den jsem už na posteli nemohla udělat ani pohyb. Bratr mne polohoval. Musela jsem brát léky proti bolestem – a to v pravidelných intervalech, abych další lék vzala dřív, než přestane působit předchozí, kdybych to opomněla, trvalo by dlouho, než by další lék zabral a trpěla bych obrovskými bolestmi. Přitom jsem stále měla tendenci posouvat se ke kraji postele, až bych spadla. Proto jsem stále volala na bratra, že padám a on přiběhl a posunul mne. Ležela jsem tak téměř dva měsíce, všichni moji lékaři se obávali do léčby nějak zasáhnout, vzhledem ke komplikovanosti mého celkového zdravotního stavu, zejména kvůli stále se vracející rakovině. Takže léčil hlavně čas a teprve až téměř po dvou měsících se vše začalo pomalu zlepšovat, zkoušela jsem i pracně vstávat z postele a opatrně malými krůčky chodit. Bratr mi pak přinesl na stolek do blízkosti postele ten nový počítač a hard disky ze dvou rozbitých počítačů – Rozárky a Leníka vyndal a dal je do boxů, které připojil k novému počítači. Pomalu jsem si začala k novému počítači vstávat a zprovoznila jsem si ho.


Pak byla neděle, večer jsem si umyla vlasy a docela pozdě jsem usnula. Nikam jsem nespěchala, v pondělí jsem nikoho nečekala. V tom jsem však byla vyvedena z omylu. Spala jsem a najednou jsem v polospánku uslyšela zvonění od vrat – a nikoliv, že by to bylo nesmělé jedno zazvonění, ale stále pakované zvonění. Podívala jsem se na andílčí hodiny za sebou na knihovně. Ukazovaly 6,30 hodin. Měla jsem pootevřené dveře ložnice a vedle měl i bratr pootevřené dveře svého pokoje, aby slyšel, kdybych něco potřebovala. Ten vůbec nereagoval, protože to byla neslušná hodina pro návštěvy a takové nevychované návštěvě se neotevírá.


Ale zvonění bylo neodbytné a ozývalo se znovu a znovu. Akorát jsem den předtím už zkoušela sejít schody. Tak mně to nedalo a opatrně jsem pomalu sestoupila po schodech z patra do přízemí, abych se podívala ve dle dveří na monitor video vrátného. A koukala jsem jako blázen. Na monitoru se to hemžilo černě oblečenými postavami, na zádech s bílými nápisy POLICIE. Právě předtím v největších mrazech přestal fungovat venkovní mikrofon u brány. V návodu jsem se pak dočetla, že zařízení je určeno do teploty + 5 stupňů Celsia, není pro nižší teploty. Tak proboha, proč to prodávají u nás? Nic jsem tedy neslyšela od brány, ale do monitoru jsem řekla, aby počkali, že se obléknu a poté jim otevřu. Jediné, co mne napadalo, bylo, že snad někdo viděl, že se k nám pokouší vloupat zloděj. Co jiného by to tak mohlo znamenat? Se zloději už mám dávno své zkušenosti.


Co nejrychleji jsem začala dohledávat vhodné oblečení, trvalo mi vše ale velmi dlouho, protože jsem se ještě pohybovala s velkými obtížemi. A ještě složitější bylo potom oblékání. Nu, pánové museli být trpěliví.


Nefungoval tehdy také bzučák, takže když jsem se konečně oblékla, vyšla jsem s dálkovým ovládáním na bránu ven a mířila jsem směrem k bráně. Když jsem byla v dohledu, otevřela jsem ji dálkovým ovládáním. A skupina černě oblečených policistů zásahové jednotky se hned rozešla směrem ke mně.


Přední policista v oné skupině, hlavně hlavní osoba zásahu, v rukách třímal nějaké papíry a volal na mne: „Máme tu povolení k domovní prohlídce. A máme povolení k prohlídce zvlášť rodinného domu a zvlášť galerie.“


Sice mne vše velmi překvapilo, co to je za zvláštní akci, ale na druhou stranu, jak říkávám, že jsem „nevyléčitelný optimista“ a ve všem vidím humornou stránku, tak mi vše překryla ona skutečnost, že chtějí zvlášť prohlížet rodinný dům a galerii. Ta galerie byla spíš sen, taková nadsázka, nejspíš dost předčasně uvedená v život v internetové prezentaci na mém webu. Obávala jsem se čekat na reálnou skutečnost, abych se toho vůbec dočkala. Takže veškerá galerie byla spíš jen virtuální realita, ve skutečnosti tak mohla být označena část rodinného domu, nebylo to tedy nic odděleného, jak si nejspíš představoval autor oněch povolení k prohlídce.


Ale co by tu chtěli hledat? Opravdu zvláštní. Trochu víc se mi ozřejmilo, když jsem policisty dovedla do prvního poschodí, právě k onomu stolku s počítačem, hned za dveřmi mé ložnice.


Hlavní policista se tam postavil a sdělil mi: „Jde nám o obrazy od Fialky Svízelové a Svatobora Svízela.“


Doširoka jsem na něj otevřela oči a zeptala jsem se: „Kdo to je?“ Po chvíli jsem si vzpomněla: „Svatobora Svízela jsem znala, ale ten zemřel během trestního řízení na základě mého podání. A je pravda, že mi tu po něm zůstalo asi šest obrazů. Ty Vám můžu ukázat. Ale žádnou Fialku Svízelovou neznám.“


„Fialka Svízelová, rozená Povázková.“ Upřesňoval policista.


„Á, tak tu znám, ale jen jako Fialku Povázkovou. A co ta má společného se Svatoborem Svízelem? Ona za něj byla provdaná? Ale on byl dost starší a už zemřel….“


„Je provdaná za syna, Svatobora Svízela mladšího.“


„Tak toho jsem nikdy neviděla a nic podobného jsem netušila, že by Fialka Povázková měla nějakou souvislost s rodinou Svízelů. Na druhou stranu chápu, že mi to mělo zůstat utajeno. Nejspíš čekali, že když bych se tuto souvislost dověděla, nechtěla bych s nimi mít nic společného. Proto se mi Fialka stále přestavovala jménem za svobodna.“


Ve skrytu duše jsem si myslela, že chování paní Fialky zcela chápu, ale vadilo mi, když jsem vzpomínala na různé „diverzanty“ z pražských obchodních kruhů, kteří ke mne přicházeli a rozhlíželi se, když předtím u vrat zakrývali kameru, aby nebyli na záznamu - proč asi? A nepochybně byli naprosto o všem na rozdíl ode mne informováni, tedy i o tom, že mi jsou nošeny obrazy z rodiny Svízelů – prostě všichni kromě mne byli informováni, ale spekulantsky potměšile se mně o ničem nezmínili ani slovem, jen zjišťovali informace, které pak vynesli a na jejich základě nepochybně byla vypracována ona dvě povolení k prohlídkám. Když jsem si je pak později v klidu četla, nemohla jsem vyjít z údivu. A opět z úhlu mého humorizujícího nadhledu, jsem se nad nimi musela smát – nikoliv usmívat, nýbrž skutečně nahlas smát a hned jsem toto sdílela s mnoha svými známými a snad do smrti to budu dávat k dobru pro zasmání. Policisté totiž nebyli z nějakého blízkého okolí. Tuto velkou policejní akci přijeli uskutečnit z druhého konce republiky, prostě z té největší dálky. Akce se konala na základě trestního podání, vypracovaného někým odtamtud a na základě podnětu některého z „diverzantů“, jemuž se splnil sen bydlení v Praze – největší sen tamějších lidí, lidí tak vzdálených od centra dění v Praze, dle jejich představ. Skutečnými Pražáky se stanou, až začnou prchat ze současné Prahy do jejího okolí, do klidu. Současná Praha už není k žití tak, jako byla zejména do 70. let minulého století, kdy působila spíš jako útulné maloměsto. A tyto regionální názory pražských tzv. „náplavek“ přímo srší z formulací povolení k prohlídce. Kde jako největší argument proti mně je, že se již delší dobu nezdržuji v pražském bytě, nýbrž v domě za Prahou – jak nepochopitelné pro všechny ty, jejichž životním cílem je dostat se do Prahy! A důvodem je nejspíš, abych se mohla v klidu věnovat jakési trestné činnosti. To lze číst mezi řádky formulací povolení k prohlídce. A dokonce k této trestné činnosti mám v rodinném domě k dispozici dva ateliéry a navíc v poslední době tam mám i onu galerii – kolik příležitosti k páchání trestné činnosti!!!


Nicméně policisté byli inteligentní a viděli, že vše je poněkud jinak, přestože se museli přesně držet svých předpisů. Takže bratr sledoval, že jak několik policistů šlo se mnou do domu hlavním vchodem, jiní šli zároveň ke dveřím na terasu – nejspíš aby hlídali a lapili někoho, kdo by chtěl tudy utíkat s nějakými obrazy. Potom mi rovnou sebrali onen nový právě zprovozněný počítač i s oněmi dvěma připojenými hard disky, aby si z nich jejich technici vzali potřebné informace. Vše odvezli na druhý konec republiky aně do očí omluvně tvrdili, že se budou snažit, aby mi bylo co nejdřív vráceno, když už nestojí proti mně, dají si na to zřejmě minimálně onen rok, co mají na trestní řízení, ale spíš asi vše bude prodloužené. Takže na dotazy ohledně čehokoliv, ať jsou to moje daňová přiznání, moje lékařské zprávy, moje nepublikované texty, na vše odpovídám – „pro vše si musíte kdyžtak jet na policii na druhý konec republiky. Tam si to používá policie, já nic nemám.“ A mám samozřejmě na své zbytkové technice obrovské technické problémy, nic mi nikde nefunguje, nic nemůžu, programy odcházejí, soubory se ztrácejí. I tento text píšu stále opakovaně, když se program nečekaně bez uložení zavře a nyní dokonce dopisuji úplně nouzově na stařičkém dětském počítači Růžence ve stařičkém textovém programu. Snad půjde nějak odeslat….


Sestřenice z USA mi večer po návštěvě policie mailovala přesný počet, kolik policistů u nás bylo. Její sestra totiž hned byla vedle u plotu a prý stále se na policii domáhala sdělení, co se stalo, zda tu byli zloději – samozřejmě to jediné logické vysvětlení, které se tu nabízí. Koho by mohlo napadnout co jiného!


Dozvěděla jsem se od policistů, že obrazy by měly být falza. Nevěřícně jsem nad tím kroutila hlavou – jednak jsem obrazy viděla a to je pro mne hlavní. Co za množství falz neustále posílám pryč, co se pokoušejí, zda jim na ně napíšu posudky. To člověka hned udeří do očí. A někdy na tato falza už i mají soudně znalecké posudky soudních znalců. To ale není relevantní, víme, jakým způsobem se tu u soudů rozdávají soudně znalecká razítka anebo naopak jen na oznámení doporučeným dopisem odebírají těm nepohodlným, kteří si jdou vlastní cestou svého přesvědčení a „nejedou“ s ostatními. Tedy, možná už je to překonaná věc minulosti, nevím. Znám to hlavně z „divokých“ 90. let. Ale tady to je úplně jiný případ, autory posudků jsou ti nejpřednější odborníci, autoři monografií, stejně tak velké osobnosti jsou autory rozborů barev. Nelze uvažovat, že by se tak mýlili nebo dokonce, že by se nechali ovlivnit penězi. Kdo se pohybuje v tomto akademickém světě, ví, že peníze nikdy nemohou vyvážit reputaci a osobní prestiž. Ovšem příslušníci jiných společenských kruhů to možná nemohou pochopit.


Nicméně, mně policie s sebou na druhý konec republiky odvezla nový počítač a dva hard disky, ale rovnou vzali s sebou i Fialku Svízelovou, rozenou Povázkovou a jejího manžela Svatobora Svízela a odvezli je do tamější vazební věznice. Nečetla jsem text trestního podání, ale jak na jeho základě byla formulována povolení k prohlídce, domnívám se, že původně měli v úmyslu s sebou vzít i mne. Připomíná mi to trochu povídku Oty Pavla „Kapři pro Wehrmacht“, kterou si nyní v čase kolem vánoc poslouchám při řízení v autě. Rodinu Oty Pavla překvapila nečekaná návštěva několika SS příslušníků. U nich nakonec pouze zničili či donutili tatínka Oty Pavla rozbít českou bystu, kterou rodina chovala jako své velké bohatství. Není tam upřesněno, čí to byla bysta, dá se tušit že TGM. Později se ale dozvěděli, že týž den tíž příslušníci v okolí vystříleli dvě židovské rodiny.


Právník Svatobora Svízela a Fialky se od počátku ohrazoval, že jeho klient Svatobor Svízel rozhodně o žádných falzech neví - což by jedině mohl být podnět k jeho stíhání. Vše se nějak v čase předešlo. Ostatně já mohu potvrdit, že advokát je skutečně přesvědčen o autenticitě obrazů, protože vím, že několik si jich sám osobně koupil a je spokojený.


Pak policie začala shromažďovat všechny obrazy, pocházející tedy zřejmě původně ze stavby za Zadní Třebání. Dávali je k dalším expertízám – určitě nemělo smysl podrobit je dalším teoretickým posudkům, neboť těžko mohl být někdo kompetentnější, než byli autoři stávajících posudků. Proto určující jsou chemické rozbory. Mně policie nic nesděluje, opět, jako obvykle, jsem ten nejméně informovaný člověk. Zato mnohem víc jsou informovaní různí pražští galeristé, a to často přímo policií – ale už proto bych tolik obsahu informací nevěřila. Je možné, že obsah sdělení je úmyslně mylný. Je to určitá snaha o manipulaci veřejným míněním, což bylo celou dobu možné sledovat na galeristovi, kterému jsem obrazy předávala. Tomu vždycky někdo něco cíleně namluvil a on hned to měl za pravdu, další den zase něco jiného a už zase měl jinou pravdu. Na mně se nikdo o nic podobného nepokouší, každý dobře ví, že by špatně dopadl. Proto mne nikdo neinformuje o ničem, proč by také někdo pravdivě informoval? Lze vysvětlit jen cílenou manipulací. Probleskly ke mně informace, že prý mezi obrazy již měla být chemickým rozborem zjištěna falza – a to ale ne z doby současné či nedávné, ale tak ze 70. – 80. let minulého století. Budeme-li to brát za pravdivé a vezmeme-li v úvahu rok narození Svatobora Svízela mladšího, pak v té době buď se ještě vůbec nenarodil anebo byl velmi malým dítětem. Těžko tedy by o falzech věděl.


A to byla „voda na mlýn“ advokáta Svatobora Svízela, který přišel se sdělením, že po úmrtí Svatobora Svízela staršího předával jeho synovi dědictví, mezi nímž byl i klíč od dané stavby za Zadní Třebání. Jeho klient se tedy o obrazech dozvěděl až po otcově smrti, viděl jejich vynikající kvalitu a předkládal je největším odborníkům k expertízám a posudkům.


Jestliže tedy by mezi obrazy měla být falza, byla by mimořádně kvalitní, ale jejich autor nejspíš už nežije, stejně jako Svatobor Svízel starší, který by o všem věděl. Takže v podstatě nežije už žádný svědek či případný pachatel a nikoho nelze stíhat. Odborníci by v případě falz byli pouze ošáleni mimořádnou kvalitou obrazů, ale rozhodně neměli špatný úmysl. Stejně ale tomu stále nemohu uvěřit, přeci mám oči, stejně jako všichni přední odborníci, autoři posudků a expertíz. V současné době je velkým problémem v obchodu s uměním obrovský konkurenční boj v obchodních kruzích a nejúčinnějším prostředkem v odstranění konkurence je zneužití současného obecného strachu z falz. Tak si pak vyberte, kde je pravda! Nad mnohým zůstanou otazníky, nikdy už neodstraněné a snad i neodstranitelné, zejména když případní pachatelé a svědci jsou již po smrti.





Mezitím bratrovi umřela poslední z perských koček. Ti moji zemřeli stářím už dříve. Krmím stále množství zvířat na zahradě, zejména veverky a ptáky, tak jsem ani nepřemýšlela o další kočce. Naopak mi to tak přišlo vyrovnané, že zvířata jsou venku a my v domě. Ale stejně mi to nedalo a vzpomínala jsem hlavně na velkého bílého kocourka Mikouška. Ten mi opravdu chyběl, přestože ještě větší filmová herečka byla Olminka, malá bílá úhledná kočička - maličká vzrůstem, ale obrovská osobnost. Údajně jsem to byla já ve zvířecí podobě. Velký herecký prostor dostala ve výpravné reklamě, kterou tady natáčeli Francouzi. Hrála bílou kočku s briliantovým obojkem na krku, kterou měl protivník Jamese Bonda. Hoch, pracující tehdy pro firmu Fauna and film tvrdil, že náročné scény zvládne jen jeho speciálně cvičená kočka. Ale Francouzům se líbila Olminka a trvali na ní a všechny pak udivila, jak přesně ony složité scény předvedla a oslavovali ji jako velkou umělkyni. Byli ještě dva další bílí kocourci, ale velký Mikoušek mi scházel nejvíc. Fotil pro ELLE a hrál v řadě filmů a reklam, známá byla jeho scéna z reklamy pro Winterthur, kde zadníma nohama odstrkával pohovku s bernardýnem.


Takže v tuto chvíli jsem nepřemýšlela o pořizování nové kočky, ale velký bílý kocour mi prostě scházel.


A on se tu najednou zjevil! Kdo by čekal krásného velkého bílého kocoura, navíc modrookého, že jen tak přijde?!? Najednou se u nás u domu objevil, seděl za prosklenými dveřmi na terasu a upřeně hleděl na kliku, až mu někdo otevře. Otevřela jsem mu, on vešel a když si prohlédl přízemí domu, postupoval po schodišti do patra, tam si opět vše prohlédl a nakonec vystoupal po schodišti do ateliéru ve druhém poschodí a tam bylo zvlášť co prohlížet. Tak si dokonale prohlédl celou nemovitost a shledal, že to je dobré, že tady bude bydlet. A už se dekorativně uvelebil v ateliéru na červeném polštáři na židli a tvářil se s naprostou samozřejmostí, že sem přece patří - přesně jako z obrazu tvůrčí manželské dvojice, známé pod jménem František PON. - „Nejdokonalejším uměleckým dílem bývá v ateliéru obvykle kočka“. Však také náš kocourek přijal jméno František.


Zprvu byl dost zničený ze života venku a možná i bůhvíjak dlouhou cestou? Dokonce jsem na něm našla v kožíšku kus popínavé liány - svízele povázky. Je otázka, odkud až ji k nám donesl, protože tato rostlina roste plevelnatě všude, byla všude kolem stavby s obrazy, ale najde se i na naší zahradě. I když jsem si vyhledala, že je překvapivě v několika směrech léčivá. Takže to není jen plevel, ale užitečná rostlina.


Jsem totiž přesvědčená, že je to onen bílý kocour, co jsem jej viděla u stavby - oné zatím blíže neidentifikované snad hrobky za Zadní Třebání. Je otázka, jak ke klíčům od ní přišel Svatobor Svízel starší. Že by si mne tam kocourek vyhlédl a až odtud za mnou přišel? Ale přišel k nám s naprostou samozřejmostí, s výrazem, že ví, že tady je u konce své cesty a tady bude bydlet. A tak nám zase velký bílý kocourek zabydlel náš dům.


Vyvstala tu záhada obrazů z oné záhadné hrobky, s níž se potýká policie a zůstala záhada Veveřího vrchu a obrazů tamější sbírky.


Ale získali jsme nového člena rodiny - a jakého! Františka, je to náš poklad.


Ještě těsně před Silvestrem se stále někdo ozývá, že chce peníze. Také nečekaně zavolal pán, jestli se může stavit pro splátku půjčky. Přitom týden před vánocemi chtěl najednou vše až do počátku ledna - se slovy: „Nikdo o svátcích nepracuje, tak my také ne.“ Proto jsem jej čekala až v lednu. Teď mi tvrdil, že ale nějaký nedoplatek by se tam určitě našel. Zřejmě mu předčasně došly peníze na svátky. Připomnělo mi to Josefa Hlinomaze z „Pyšné princezny“ - „Máte Uhlíři zaplacené daně? A co na příští rok?“ Všude najdeme zpracované útržky z reality.


My si ale z ničeho nic neděláme - máme svůj poklad - FRANTIŠKA.







 


 





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrazy zcizené od konce roku 2016 v Galerii ROSEMARIE v Řitce

Kam za literaturou ?