Oslavily jsme s mourovatou Františkou Štědrý den především novými objevy a zásadními změnami. Zjistila jsem, že nejkrásnější výhled je z okna z ateliéru 2. patra domu, ale nikoliv k jihu přes naši zahradu, kam byla místnost směrována, nýbrž na opačnou stranu - tj. přes vlastní osídlení Řitky, směrem ku Praze, na obzoru s Cukrákem. Výhled je zde uzavřen po celém obzoru brdským hřbetem a pod ním svítí světla domů a je vidět až rozsvícený strom na návsi. Pohled je malebný jako z filmové pohádky či z mých oblíbených filmů - jako je Střihoruký Edvard aj. Prochází větvemi vysoké vzrostlé borovice hned u domu, která mi vždy evokovala motiv z jednoho dílu detektivního seriálu Columbo, kde stárnoucí tanečnice spáchala vraždu tak, že šplhala do prvního poschodí domu po takovém stromě. Zůstala jsem v úžasu stát, o co jsem se dosud ochuzovala, když jsem v této části domu měla spíš odkladový prostor. Noc na Štědrý den jsem strávila vyklízením a u okna jsem si vytvořila zátiší se stolkem, abych u něj mohla sedět a při úžasném výhledu z okna formulovat věty svého psaní. Při té příležitosti jsem mezi odloženými věcmi vyštrachala mnohé - jako i maminčin velký dalekohled, který si sama sestrojila, pozorovala jím slunce a psala o tom články. Také jsem objevila ještě jednu krabici se sklem - s vázou Gallé TIP a jedním pohárem, které hned pošlu starožitníkům a snad by mne nalezené sklo mohlo zachránit od odpojení elektřiny, jímž bez dalšího upozornění vyhrožují hned první den po vánočních svátcích a dále jsem našla koberečky na schodiště, jímž jsem ozdobila právě schodiště až do druhého poschodí, tedy do místa, kam se nejraději utíkám. Není jistě náhodou, že architekté často pracovny umísťovali do nejvyššího místa stavby - viz pracovna architekta Jana Kotěry v jeho vile, situovaná na vrcholu věžovité stavby. Je to vedeno potřebou klidu ke soustředění. Původně byl jako hlavní místo k mé práci zamýšlen malý ateliér či pracovna v přízemí, jehož velké okno i zabezpečuje dobré osvětlení. Po období, kdy jsem tam od rána vysedávala, držela se na židli a čekala na vysvobození, než odjede dělný lid, který přijel vždy tak před 8. hodinou a s úsměškem se okatě podivoval, „že jsem snad ještě spala?" Vykonával zbytkové stavební a jiné práce v ceně téměř 2 miliony Kč a během toho se stalo, že tuto místnost nemám ráda a necítím se v ní dobře. Mám ji spojenou s tím, jak mi zde nervozita z dlouho trvající situace způsobovala každodenní zvracení, zastavené až užíváním dvojnásobné dávky těch nejsilnějších léků svého druhu, kterou si od té doby netroufám snížit. Takže nyní se utíkám pryč od všeho ruchu - do malebných zákoutí druhého patra. A stejně ani nějaký dělný lid moc již v plánu nemáme a musím si stále opakovat tatínkovu poučku - jak určitě zase tam nahoře kroutí hlavou, že jsem ji opět jako obvykle nedodržela, jak to mám v povaze - „na lid to chce přísnost, nikoliv vstřícnost". Tatínek mi tuto mou povahovou vlastnost, na níž celý život doplácím, nikdy nevyčítal, jen chudák vždy trouchu zakroutil hlavou, že se jako nic zase nedá asi dělat, jsou to pravidelné nutné ztráty a újmy.
Naše vánoční atrakce došly už určitého opotřebení a zejména led řetězy Santů dosloužily. Jednomu Santovi jsem nesvítící řetěž vyměnila za hvězdy, druhému odpadly sáně. Kdyžtak v budoucnu mu je opět přiděláme. Venku se mnou svíčky u náhrobku zapaloval kocourek Bayerů, tj. sousedů naproti, který je u nás jako doma, má u domu i své mističky na jídlo, mazlí se ke mně, nechá se vzít na ruku a nakukuje do domu, že by jako rád šel dovnitř. Vysvětluji mu opakovaně, že má již své pány a ti by se divili. Jeho panička mu proto dala obojek, aby bylo vidět, že není bezprizorní. Dostal jakési americké jméno, které si nepamatuji, tak mu říkám kocourek Bayerů. Tak to jsou naše letošní vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat