Naposledy v tomto roce jsme se setkali krátce před vánocemi - třetí čtvrtek v měsíci tentokrát vyšel na 21.12.2017.
Předně je nutné upozornit, že nemám nic společného se současnou obrazovou výzdobou kavárny Michael - raději ani v této souvislosti neuvádím „umělecké kavárny”. Daná výzdoba, která nás tentokrát čekala, je ještě pochopitelná u restaurace či jiného stravovacího zařízení, které nemá nic společného s uměním, neklade si ambice jiné, než týkající se jídla. Došlo k tomu, že mne počátkem t.r. nájemce prostoru chtěl zainteresovat jako kurátorku galerie Michael, patrně přesně neznal text nájemní smlouvy. Právě tehdy mne oslovila Britishpedie jako snad jediná encyklopedie, kde ještě dosud nebylo uvedeno mé heslo a uveřejnili v ní, že jsem kurátorkou galerie Michael. Je pro mne velkou ostudou, že si toto kdosi přečte, třeba i v zahraničí, přijede a jde se podívat - a co vidí? Aukrácký humus! Ještě tak ujde jedna stěna, osazená grafikami Jiřího Švengsbíra (1921-1983), který byl módním grafikem pražských motivů v 60. a 70. letech. Ale na jiných stěnách jsou zavěšeny obrazy toho nejspodnějšího aukráckého ražení, v tom smyslu, jak prodej umění na Aukru je tou nejspodnější úrovní, které se každý slušný člověk vyhne, protože pohybovat se v tomto směru na Aukru je tou největší ostudou, přípustnou pouze pro nezasvěcené laiky, nad čímž se informovaní shovívavě usmějí. Má-li někdo přemíru zbytečného času, pak na Aukru může hledat, zda tam mezi spoustou marastu přeci jen něco neobjeví, co tam nějakým nedopatřením proklouzlo, ale nemluví o tom, dělá to tajně, prozrazení, kde danou věc objevil, by určitě neprospělo. Je zde třeba zdůraznit, že já osobně se musím veřejně od tohoto distancovat, byla by to obrovská profesní ostuda. Ostatně účastníci našich Hovorů podotýkají, že v restauraci a kavárně přesto nejspíš je kvalitní umělecké povědomí, protože patrně ve sklepě je uloženo vysoce hodnotné umění, které bylo ode mne odvezeno stavitelem (mé typické eufemistické označení), přestože jsem měla domluveno, že by obrazy byly patrně zlatým hřebem exkluzivní předvánoční aukce. Jednatel aukční společnosti patrně nezaregistroval obrovskou ostudu, že obrazy byly předtím amatérsky „provětrány" na Aukru. Naštěstí Aukro je pod úrovní četných lidí, tak nedošlo zcela k zdiskreditování daných obrazů. Ale přesto, že jednatel čekal na přivezení obrazů k exkluzivní předvánoční aukci, když si je žádal stavitel, dala jsem mu je s tím, že je předá k aukčnímu prodeji dle svého výběru. Pan hostinský mu pak řekl, že jsou obrazy neprodejné - patrně si jsou vědomi jejich hodnoty a nechtějí je ani prodávat, jinak si nelze vysvětlit toto chování, takže znalci přeci jen asi jsou. Bohužel s danými obrazy si eufemisticky řečený stavitel odvezl i obrazy tří jiných majitelů, jimž jsem je slíbila prodat před vánocemi. Obrazy měly jít hned do aukce, aby byly prodány ještě před vánocemi, místo toho byly uloženy kdesi v hospodském sklepě. Nerozumím tomuto chování a je opět poučením o tom, že je třeba zvážit, kdo je schopen spolupráce, kdo na to má a kdo nikoliv. Bude samozřejmě vše napraveno a už s neosvěčenými nikdy nespolupracováno. Je ovšem třeba se daným postiženým tímto sveřepým podivným chováním velmi omluvit.
Měli-li by účastníci HOVORů O UMĚNÍ být přivedeni do prostředí s uměním, nejradši bych je dopravovala k sobě, tedy do Galerie Rosemarie v Řitce. Je problém, že bych se musela postarat o dopravu, protože je podstatně složitější než ta metrem či tramvají na pražské nábřeží. Po svých zkušenostech nepočítám s tím, že by bylo v prostoru kavárny na co se dívat a na HOVORY O UMĚNÍ přináším s sebou fotoreprodukce umění, o němž má být jednáno.
Přinesla jsem i fotografii podobizny kuchaře restaurace U Kalendů, která je součástí nájemních prostor, spojených s kavárnou Michael. Kuchař je zajímavý typ, připomínající italské kuchaře v německých seriálech, s výraznou excetrickou mimikou. O namalování podobizny mne požádadal už dost před časem stavitel. Ačkoliv pak brzy obraz viděl a už se mu líbil, já jsem stále spokojená nebyla a neustále jsem obraz upravovala a přemalovávala. Šlo o vystižení zvláštní grimasy s výrazně zvednutým pravým koutkem rtů. To samo o sobě by nebylo obtížné, ale stále jsem necítila z obrazu ten správný vjem zcela rozhýbaných všech svalů obličeje, jak jsem to viděla na kuchaři. Až jsem pochopila, že se grimasa musí projevit i ve svalech obou tváří, očí - a prostě všude. Abych pravdu řekla, obraz budu patrně stále upravovat, dokud jej budu mít po ruce.
Při práci na obraze jsem si uvědomila, že naprosto stejně má zvednutý shodný pravý koutek rtů i Josef Sudek na obraze Šeříkový Sudek Andreje Bělocvětova z r. 1974. Daná mimika tedy není až tak ojedinělá a měl ji i fotograf Josef Sudek. Bělocvětovův obraz je však dost stylizovaný, takže mimika celého obličeje není tak čitelná. Originál obrazu jsem před časem prodala jednomu pražského galeristovi, který si pro něj honem přijel, aby zabránil stavitelovu vyhrožování prodejem mého auta. Obraz mi pak v domě scházel, tak jsem si namalovala jeho kopii - a to dokonce trochu větší na na plátně - a ta je nyní mezi obrazy, které spočívají v hostinském sklepě.
U kuchaře i Sudka se jedná o klidovou mimiku, spojenou s úsměvem. Vedle toho patrně existuje i neurotický tik stejné podoby, což krásně popsal Karel Čapek v jedné z Povídek z druhé kapsy „Čintamani a ptáci”. Tam tik s touto mimikou sleduje MUDr. Vitásek na tváři zámožné židovky Zanelliové, od níž chce koupit cenný koberec a když ona ho odbývá: „Já neprodávám žádné tepichy, já jsem von Zanelli, pane! Máry, ať jde ten člověk pryč!” V jejím přápadě je popisováno na opačné - levé tváři. Na Hovorech bývá přítomen MUDr. Petr Dvořák, takže jsem se snažila od něj získat odborné vyjádření, jak je taková mimika vůbec možná. Jedná se v každém případě o uvolnění svalů na dané tváři, dovolící pohyb koutku úst po značné části tváře, Čapek popisuje, že koutek běhal přes celou tvář. MUDr. Vitáska to vyvádělo z míry, když stál proti tomuto jevu, až z toho sám začínal mít tik.
Detektivní tvorba je jako obvykle zdrojem velkého moudra a četných poznatků a jen hlupák jí opovrhuje - viz citát Raimunda Chandlera na počátku mé nedávno napsané novely - vše napsané a takto formulované pod vlivem návštěvy stavitele s jeho údajně sečtělým kamarádem, odpůrcem detektivního žánru, při jednom z nájezdů - tentokrát 27.10.2017 za cennými knihami, jejichž prodej jsem před stěhováním předběžně projednávala s antikvářem a znalcem dr.Václavem Proškem, avšak rozhodla jsem se pro památku na celoživotní tatínkovo sběratelství a mé využití v diplomce a při navracení zámeckých interiérů do původního stavu, je stěhovat a neprodávat (předpokládaná hodnota tak 200.000 Kč).
Dále jsme si všímali projevů realismu v malířství - když s ním v polovině 19. století Gustave Courbet přišel jako s velkým novým celkovým pojetím a dal tak vzniknout celému stylu, přinesl do malířství jako novinku přijetí reálných námětů ze života, tedy nejen reálnou formu, ale i obsah, námět. Předtím salónní umění zobrazovalo koncipované alegorie, často z antické mytologie či historie a i když uznávaný salonní malíř William Adolphe Bouguereau ještě v r. 1869 dokonce namaloval venkovanku s hráběmi, formálně se stále jedná o ateliérovou „umělou” formálně vytříbenou tvorbu. Kdežto Gustave Courbet již o 20 let dříve namaloval své slavné Štěrkaře, o 25 let po Štěrkařích pak vznikl příznačný obraz Hoblovačů parket od Gustava Caillebotte.
Právě den před konáním Hovorů ke mně přijeli starší manželé - lékaři z Ústí nad Labem, kteří se na mne opakovaně obracejí ve věci svých obrazů. Tentokrát přivezli jeden obraz k restaurování a při té příležitosti se prý stavili na Pražském hradě na výstavě impresionistické malby. Z jejich líčení jsem pochopila, že výstava si nevšímá impresionismu jako dobového stylu, nýbrž impresionnistického malířského rukopisu, bez závislosti na době tvorby a je dovedena do současnosti a pán byl zcela nadšený obrazy současného mladého malíře Adama Kašpara. Jedná se o studenta čtvrtého ročníku AVU, narozeného v r. 1993. Maluje skutečně detailně hlavně lesní krajinné motivy. Na Hovorech přítomní vesměs souhlasili, že obrazy jsou líbivé, ale v podstatě vím, že bych je neměla potřebu malovat. Může autor do detailně dle přírody namalovaného vložit své vlastní emoce, co chce sám vyjádřit anebo je jen v područí toho, co je mu předložené? Proč tvořit, když to neumožňuje vyjádřit své já? Mladý malíř přišel se svými detailně promalovanými přírodními studiemii a vzbudil jimi nadšení. Nedivím se - laická veřejnost si stále plete umění malby s uměním dokonalé věcné zobrazivosti, což však ale lépe dokáže snad fotografie, že? Tak proč totéž dublovat jinou technikou, kde nemůže být tak dokonalý výsledek a to za nesrovnatelně většího úsilí? Obrazy Adama Kašpara jsou tedy v každém případě líbibé, ale vzhledem k celkového vývoji malířství dost nechápu to všeobecně kladně hodnocení a vyzdihování tvorby mladého studenta, patrně i ze strany odborníků, což je to, co překvapuje. Může tímto směrem vést nějaký další vývoj? Anebo po vypršení nadšení vše uhasne? Považuji to jen za jeden z možných přístupů v malířství.
Dále jsme se dotkli i toho, co mne trochu zarazilo v autentickém vyjádření Agathy Christie, že i ona jako spisovatelka byla v určitých obdobích k psaní vedena potřebou vydělat peníze. Je to nepochybně dané okolnostmi spisovatelčina života. Jistě překvapí, že mnohdy se potýkala s velkými finančními problémy, až bankrotem. Už v dětství sice ani ona ani její sourezenci nebyli patrně poznamenáni finanční nedostatečností, ale za obrovských starostí rodičů, zejména tatínka, což nejspíš vedlo i k jeho předčasné smrti. Zcela po této stránce v pohodě byla asi až za svého druhého manželství.
Je to o setkávání intelektuálního světa s neintelektuálním. Nyní během vánočních svátků mi telefonují různí přátelé a známí, vesměs vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové a stěžují si na své velké finanční problémy, do nichž byli přivedeni podvodníky. Mám zkušenost, že tito podvodníci bývají bez vzdělání. Je otázkou, proč někdo nepřispěl k rozvoji naší společnosti svým vzděláváním, důvody mohou být různé. Třeba i někdo by velmi rád studoval, ale finanční důvody mu to nedovolily. To byl i případ mého tatínka, který se napřed musel vyučit optikem a pak až při zaměstnání mohl vystudovat napřed reálné gymnazium a poté práva, aby se dostal ke své vysněné kriminalistice, o což pak ovšem zase přišel v době normalizace jako politicky nevyhovující. Oproti tomu maminka byla ze zámožného prostředí a napřed studovala výtvarné umění, ale odešla za vědou - astronomií a poté jadernou fyzikou - pro stálé změny svých zájmů studovala stále, do konce života. Nebezpečím pro společnost jsou ti, co nestudují z lenosti a přijdou na svůj způsob života a obživy, že jednodušší je podvod na důvěřivých intelektuálech. A to je problém naší současné společnosti, k řešení již pro jiné profesionály.
Žádné komentáře:
Okomentovat